16.4.16


Druhá emigrace
Rozhodl jsem se ve Vídni, že budu emigrovat. Již po druhé. Všechno prodat a zmizet z Vídně, kde byla česká komunita stejně rudá, jako v Česku.
S prodáváním nebyly potíže, Svatá Karásek všechno bral. Nevzal, protože přijal nabídku evangelíků že Švýcarska, kam později odešel. Mohl jsem si prakticky vybrat všechny země, které podepsaly Ženevskou konvenci. Do Argentiny se mi nechtělo a jak se ukázalo později, dobře jsem udělal. Kanada, můj životní sen (krásná příroda, sníh, hokej), nepřicházela v úvahu. O nevýhodách jsem slyšel od jednoho Čecha, který se z Kanady vrátil do Rakouska. Říkal: Lesy, podle toho kde, většinou v lese nemůžeš otevřít hubu, hned ji máš plnou komárů, a v zimě zmrzneš. Zima mě odradila. V té době Robert a Eva Witmanovi měli podanou žádost o přistěhování do Austrálie. Probral jsem možnosti odletět na druhou stranu zeměkoule s Eugenem Brikciusem a Honzou Šafránkem.
V noci se mi zdálo o lodích, které po válce přijížděly do Ameriky, z kterých rodiny s úžasem koukaly na Sochu svobody, ženy brečely, asi se jim stýskalo po domečku s kozou a kravkou, chlapi se už nemohli dočkat až vpadnou do bordelu a pokud to byli Češi, tak že jim ukáží, zač je toho loket. Nejhorší bylo, že jsem ani mámě nenapsal, že přemýšlíme o Austrálii, a najednou byl odlet stanoven na úterý, kolem 8. večer. Malér.
Když jsme opouštěli vídeňský byt, kde jsme prožili moc krásných chvil, Helena byla smutná. Viděl jsem, že bojuje, jestli si to nemá na poslední chvíli rozmyslet. Holky řvaly, že mezi opice nepoletí. Jak jsem zjistil později, opice zde nežijí. Mikrobusem jsme přijeli na letiště, klíčky jsem vložil pod kobereček; jestli si Folcíka někdo vyzvedl, nebo tam čeká dodnes, nevím.
Na letišti šílené napětí, Robert a Eva letěli s námi. Všichni jsme letěli v letadle poprvé. Nejblíže k letadlu jsem se dostal, když jsme šli se školou povinně na výstavu o štváčích, zrádcích a špiónech. Pohladil jsem tenkrát letadlo, kterým chtěl uletět k imperialistům zrádce komunismu. Robert s nervy v řiti rázně prohlásil, že si musíme koupit pár piv na cestu. Což jsem s radosti přivítal, protože se mi svírala zadek, měl jsem strach, jestli doletíme.
Hodinu před odletem nám dali Australani letenky a pasy s trvalým vízem. Srdce mi tlouklo, představa, že máma takovou dálku nemůže za mnou přijet, já nemohu za ní do fašistického Československa, všechno se mi honilo v hlavě. Alpy, stará Vídeň, Vary, Praha, Vranov, Vřesová, Prunéřov, Pražský Hrad, neuměl jsem si vůbec představit, že budu ode všeho, co bylo součástí mého života, tak strašně daleko.
A pak to přišlo. V 80. roce, když se nastupovalo do letadla, se nepoužívaly nástupní harmoniky, ale šlo se pěšky k letadlu. Projdeme pasovou kontrolou, vkročíme na nástupní plochu a přede mnou slon. Hned jsem si vzpomněl, když jsem byl mladý, jak jsem se bál slona, protože byl veliký a já bych ho asi nepřepral. Poslední let Paříž - Vídeň - Singapur - Sydney. Z Vídně Qantas přestal létat.
Slon bylo letadlo, kterým jsem měl letět. Jumbo. Něco tak ohromného, vysokého, myslel jsem si, že se mi vše zdá. Usadili jsme se, hned jsme otevřeli plechovky piva, utáhl jsem si pas, že jsem nemohl dýchat, nic jsem nevnímal. Pak jsem byl šílenou silou přitlačen do sedadla, a probral jsem se že šoku, když se australská letuška s úsměvem ptala, co si dám, pivo, víno, whisky, limonádu, colu, mléko, všechno na vozítku, takový minibar, výběr, který neměli ani ve Florentině ve Varech . Já jsem nepil, zaprvé jsem se bál a za druhé jsem chtěl mít jasno v hlavě, abych si na vše jednou mohl vzpomenout. Ale někteří pili, hlavně Češi a Poláci. Poláci to rozjeli klasický slovanským stylem, letušky nestačili lítat s vodkou, nakonec jim řekly, ať se občerství sami. A Poláci uposlechli, nosili si sami celé láhve vodky. Zadarmo, samozřejmě.
Taky jsem občas zaslechl česky: Kde je ta kráva? Tak byla nazývaná letuška, Australanka, která s českými emigranty měla hodně práce je obsloužit, což dělala s úsměvem, a někdo z Čechů čekal na kafe trochu déle než v Kotěhůlkách. V letadle jsem si udělal jasnou představu o Austrálii a českých emigrantech. Posádka letadla se chovala stylem, který mě byl v Evropě neznámý. Žádné naučené úsměvy, vše přirozené. Když jsem letěl poprvé v 90. do Čech, české letušky vypadaly jako almary, věčně hulily a dívaly se na nás svrchu, protekční obludy.
Přistáli jsme v Singapuru, byl jsem vyvalený s nádherného města; mrakodrapy, zálivy s loděmi, představoval jsem si Singapur jako město pirátských hospod. Z letadla jsem viděl, že se tady něco změnilo od doby, když jsem jako kluk o Singapuru čítal. Neskutečný provoz na letišti, jak to zvládli, mě udivovalo. Měli jsme dvě hodiny čas. Vrhli jsme se do trafiky, to bylo první, abychom poslali pohledy domů, spoluzaměstnancům, ty jsme chtěli nasrat, já poslal pohled karlovarské SNB. Mámě jsem napsal, že jsme na cestě do Austrálie a že tam asi zůstaneme. Oddechl jsem si, že jsem jí konečně dal vědět, aspoň částečně. Ve frontě na pohledy se hned Češi poprali, protože se obviňovali z přebíhání. Taky Robert začal řvát, že ten chlap má zelené tesilky a že je to fízl, nikdo jiný je prý nenosil. Nádherným singapurským letištěm se nesl řev českých emigrantů, prolínal se mi s mým údivem nad nádhernými orchidejemi, architekturou a všemi krásami letiště.
V místním letištním tuzexu se Češky voněly voňavkami, které byly nabízeny jako vzorek. Nasraly toho na sebe tolik, že ještě dnes musí smrdět. A taky jsem zaslechl, jak si někdo popěvuje čerešničky, čerešničky, čerešně. Nahlas, aby to každý Ind, Japonec, nebo Američan slyšel. Byl jsem rád, že jsme z letiště zmizeli. My Češi jsme všichni vypadali jako Jugoslávci, stejný střih vlasů, někteří měli kalhoty do zvonu a švédskou košili, což nefrčelo dvacet let, ale my Češi všechno známe a máme přehled. Odletěli jsme ze Singapuru a já se těšil, že nám zbývá již jen 8-9 hodin letu do přistání v Sydney. To už jsem přestal myslet na minulost a představoval jsem si, co asi budu dělat, abychom neumřeli hlady, kde budeme bydlet a jak se domluvím. Šel jsem na záchod a okamžitě jsem byl v minulosti. Záchod v Jumbu mně připomínal záchod ve vlaku mezi Chomutovem a Mostem - poblitý, hajzlpapír všude, pochcaná podlaha. To jsme jim to ukázali, my Češi, jak to umíme roztočit.
Styděl jsem se a se mnou pár dalších Čechů. V letadle jsme s sebou vezli i svoje národní zvyky, ne ty popsané v knihách, ale ty skutečné. Koukal jsem z okna, nechtěl jsem propásnout okamžik, kdy budeme nad australskou pevninou. A ve stejnou dobu, když jsem viděl z výšky deseti kilometrů zlaté pláže, které se táhly do nekonečna, kapitán oznámil, že jsme nad zemí vyvolenou, popřál nám hezký zbytek letu a oznámil, že budeme v Sydney asi o dvacet minut dřív, což vzbudilo neuvěřitelný údiv. Vzpomínám si, jak české dráhy na trati K. Vary - Cheb, což normálně vzalo kolem hodiny, dokázaly zpozdit vlak o dvě hodiny. 50 km jízdy za tři hodiny.
Pomalu jsme klesali, já s úžasem koukal na zálivy, pláže a Sydney, která se mi měla stát mým skutečným domovem, kde bych měl i umřít, protože jsem nevěřil, že v Československu dojde ke změně, abych se jednou mohl vrátit ke svým stromům, které jsem znal po desetiletí, koupat se v rybníků s olšemi, dívat se na děti jak sáňkují, chodit na houby na svá místa, hádat se o každou hovadinu se svými sousedy a navštívit hrob mého otce, kterému komunisti totálně zkurvili život. Letadlo přistálo perfektně a můj život začal znovu, bylo mi 37 let. Necelých.

Žádné komentáře:

Okomentovat