30.3.15

Jak jsem tančil s dcerou Červoněnka 

 Pracoval jsem v Karlových Varech u Pozemnich staveb, mimo jiné u závodu, který soutěžil o titul nebo nějaký řád, mělo to něco společného se socialistickou prací. A já se snažil taky. Pár let se Stalincem, buldozerem, s kterým jsem se podepsal na věky v Karlových Varech. Na louce, kde jsme odpalovali německé rakety coby mladí kluci, a pod loukou ve skále jsem se svým milovaným Stalincem trhal skálu, aby mohl být vybudován bazén Termal. Bazén je to pěkný a postavený i mojí zásluhou. Problém byl, že se Stalincem se nedaly dělat fušky. Proto jsem se rozhodl změnit můj životni styl a přesedlal jsem na Belorusa. To byl vynález, radlice ve předu, bagr vzadu. V té době vrchol techniky. Měl jsem peněz jako sraček. Každý večer v Antlantiku, kde se scházeli karlovarští hogo-fogo. Sám pro sebe jsem si objednával flašku Bohemie, nebo ruskýho šampusu. Všichni závisti koukali, dívky z dobrých rodin se mi nabízely, byl jsem jeden z nich.
Na Hřebečný, kousek od Abertam v Krušných horách bydleli odjakživa jen Němci. V drsných podmínkách přežívali po staletí, většinou se živili krajkářstvím. I když Hřebečná leží ve výšce nad tisíc metrů, spodní voda je všude. Na loukách se země pohupávala, po každým kroku bylo vidět, jak silná, otužilá tráva se vrací na původní místo. A pod tou trávou, asi 40-50 cm měli Němci udělané vodovody, štěrk, písek a různé kamení, jakési podzemní potůčky, kde křišťálová voda tekla do každé chaloupky. Těch chaloupek na stráních z Hřebečný k Abrtam moc nezbylo, bolševici je srovnali se zemí.
A v těch pár, co zbyly, bydlely staré babky, Němky, poslední z rodu, které tam žily po staletí. K těmto domkům, vzdáleným třeba sto, dvě stě metrů od silnice, jim proudila nejčistější a nejdobřejší voda, kterou jsem kdy pil. Proudila, už neproudí. Komunističtí plánovači rozhodli, že se zmodernizuje rozvod vody. Rozhodli, protože většinu chalup v Hřebečný vlastnili papaláši a jejich manželky chtěly vodu z kohoutku, když někdy přijela rodinka na pár dní na hory se bavit, za sportem, nebo ředitel se sekretářkou se kurvit.
Speciální technická brigáda vyrazila do hor. Já s mým zbrusu novým Belorusem a dva náklaďáky značky Bucegi, benzínové osmiválce.( Made in Romania) Jeden Bucegi jezdil pro lahváče a druhý speciálním forychtungem přetáčel kilometry. Čím víc natočených kilometrů, tím víc jsme měli pro sebe benzinových poukázek. Benzin byl drahý a můj Mercedes z roku 36 zblajznul až čtyřicet litrů na stovku. Nelituji, měl jsem ho rád a co bych mu nedopřál. Začali jsme po týdnu procházek po okolí i trochu pracovat, procházky v pracovní době na zdravém vzduchu s flaškou desítky v ruce mně dělaly dobře. Několikrát jsme došli ke vzdálené chaloupce, kde stará německá babička nás zvala do její chaloupky, kde nám nabídla čaj a pár sušenek, nebo domácí koláč. Tihle poslední původní obyvatelé neuměli slova česky. Ale to vůbec nevadilo.
V kouzelné kuchyňce bylo pár fotografií, manžel, děti, příbuzní. Jen fotografie. Vždycky si německá babička utřela slzu, když oprašovala manžela, dceru, syna. A pokaždý nám je představovala jménem. Mohla být stará 80 až 90 let. A tam, kde se narodila, v chaloupce, kde kdysi žili její nejdražší, jí tekla čistá voda, mistrně rozvedená ke každé chaloupce lidmi, kteří horám rozuměli, tvrdě pracovali a hlavně uměli přemýšlet.
Což se nedá říct o komunistických projektantech a plánovačích.

Z nejvyššího místa nad Hřebečnou, odkud vedlo desítky starých vodovodů všemi směry, jsme kopali ohromnou jámu na vodojem. Z vodojemu byly pokládány trubky až na Hřebečnou. Hlavni rozvod. Z hlavního rozvodu si museli chataři platit výkop sami, nebo ručně vykopat. Mistr nádeníků mně sháněl fušky. Za vykopanou odbočku k chalupě bolševickýho pohlavára jsem inkasoval 500 korun československých, z toho jsem dal pajdu mistrovi.
Mistr byla taky zajímavá existence. Mladý, kolem 25 let, straník, ožrala. Jednou jsme našli v příkopu jeho tašku s výplatama pro cigány, 25 tisíc korun. Sto metrů dál jsme našli jeho. Taky v příkopu, totálně ožralýho. Stavil se v Abertamech na oběd. Věděl jsem, která chalupa patřila generálnimu řediteli karlovarských Pozemních staveb. Největšímu blbci, kterého jsem kdy potkal, šílenýmu komunistovi, soudruhu Ing. Jančárkovi. (Skončil na ministerstvu.) Jančárek při svých studiích v Moskvě byl tak politicky aktivní, že se dostával do těch nejaktivnějších rodin. A tak se jednou setkal s dcerou Červoněnka, kterou si vzal a ona přesídlila do Varů. Jednou mi říká mistr ze Ninečka je na chalupě a buzeruje tam řemeslniky, kteří jim zadarmo předělávali chalupu podle imperialistickýho vzoru. Táhlo mu z huby a krkal rum. Ještě dodal, že Ninečka by chtěla něco odkopat před barákem a dodal, ať se na ni vyseru, že je držgrešle.
Skočil jsem do Belorusa, Roubínek do Bucegiho a jeli jsme se podívat na ředitelovu chalupu. Ninečka, kolem třiceti, nás uvítala slovy vítám vás, soudruzi, načež Roubínek jí odpověděl - to jako mluvíte k nám? Dámo?
S Ninečkou to škublo a na mne - soudruhu, máme to tady pořád před chalupou mokrý, nedalo by se s tím něco dělat? A co jako dělat, v hlavě se mně honilo pět set korun, který bych měl zinkasovat. Žádný rozdíly, byli jsme si všichni rovni. Jednou v Budvaru na záchodě mě oslovil Matěj Rada, starej policajt z karlovarský kriminálky. Podařilo se mu sehnat pozemek na zahrádku a potřeboval by vykopat sklep. Já mu říkám, že je to trestný. Ať si zařídí povolení. Zařídil a já mu jel vykopat sklep. Karlovarská kriminálka dostala jeden z nejlepších kusů volné země ve Varech v Rybařích na zahrádky. Sklepů jsem tam vykopal deset. Co sklep, to pět stovek. Horší bylo z nich dostat peníze. Většina z nich chlastala od otevření do zavření v Budvaru, kde měli svůj stůl, ale nechtěl jsem se k nim znát. Jednou mě jeden zrzavej, byl to psovod z kriminálky, viděl, že mluvím s výčepákem a přišel mi dát mých pět set. Ještě že to nikdo neviděl. Ninečka mi začala vysvětlovat, jak bych měl odkopat hustý trávník, potom navézt štěrk. Paní, říkám jí, podívejte se kolem, co škody náš socialistický podnik nadělal. Všechno je tady na vodě, bažiny, jak do toho rejpnu, navždy se změní povrch kolem vašeho hnízdečka. Soudruhu, zkuste to, vím že to dokážete. Tak jsem to zkusil. Za půl hodiny Belorus byl potopený v bažině. Roubínek číhal, jestli nepojede někdo z pískařů. Pískařům se říkalo brigáda socialistické práce,
Převáželi písek z Chebu na staveniště. Proč z Chebu nevím, vagony se dají vykládat i jinde. A občas pískař s naloženou tatrou jel vysypat písek, kam neměl, za pár stovek, samozřejmě. Pískař mě vytáhl s lanem, podotknul, že Ninečka je pěkná píča, kdyby mě neviděl, tak by vůbec nezastavil. To už byly čtyři hodiny, Roubínek že to balí a jede do Varů, tak ať to zamknu a jedu s ním.
A ona zase, soudruhu, zkuste to jestě jednou. Roubínek skočil do Bucegi, zařval já se můžu na takovou práci vysrat a odjel. Dva metry. Zapadl do bažiny. Podařilo se mi ho radlicí vytlačit. Pak odpálil jak Formule one, bahno lítalo z kol a Bucegi mizelo v dáli. Nabídla mi svačinu. Měla radost, že můžu sníst všechno sám, když soudruh řidič odjel. Sedl jsem si na zápraží, jedl jsem dva krajíčky chleba s máslem a průhledným kolečkem salámu. A pak jsem si dal nášup, dva krajíčky, které byly pro soudruha Roubínka.
A díval jsem se na spoušť, jakou jsme udělali kolem ředitelovy chalupy, nikdy se to nepodaří napravit. Zničili jsme staletý vodovodní systém, ani z nového vodovodu, na který jsem kopal rýhu, voda netekla. O těch pár německých babiček, které nám nabizely čaj a domácí koláč, se nikdo nestaral. Jeden z mála zločinů na původním obyvatelstvu, o kterým se nemluví, ať už to jen bylo zničení přívodu čisté, křišťálové vody...

Lidi, kteří této krajině rozumí, tam nežijí. Byli vyhnáni. Bez nich tam nikdy nepoteče voda, kterou jsem rád na loukách u Hřebečný pil. Snědl jsem svačinu, v žaludku mi kručelo ještě víc, Ninečka donesla jednoho lahváče a dvě skleničky. Nalila mně, nalila sobě a zbytek z lahve do sebe vrazila. Soudruhu, ptá se. Pro kolik lidi je Belorus. Pro mne, pro jednoho. A nevešla bych se někam? Jedině na blatník.
Moc místa vzadu nebylo, část blatníku a z těch vykukovaly brzdový kotouče. Měl jsem tam nářadí na podlaze, kanystr na naftu, doma jsme topili v nafťákách, a pucvol. Pucvol byla oblibená, na ruce, na okno, i vysmrkat se do ní dalo. Napěchovala se tam a my vyrazili. Cestu jsem znal perfektně. Před dlouhým táhlým kopcem jsem vždy vyhodil kvalt a Berolus se řítil a zpomalil se až na rovince. Ale s Ninečkou jsem vyhodil kvalt trochu drive a Belorus se stal neovladatelný. Rozhoupal se, pár vteřin přední kola ve vzduchu, pak zase na silnici. Já byl zapřenej na brzdě, nešlo to zastavit, ruský vynález měl jen mechanické brzdy. Žádný posilovač, žádná hydraulika. Tu měl ruský grader, taky fungl nový, vypadal dobře.
Při cestě z Toužimi do Varů přestaly fungovat brzdy úplně. To byla jízda, štěstí, že prudké klesání se změnilo v prudké stoupání. Pak už jsem zacouval do lesa, kde jsem zničil pár smrčků. Ninečka začala hystericky křičet, soudruhu, udělejte něco. Kurva nedělám? Brzdím. Začala řvát ještě víc, že hoří. Od rozpálených brzdových bubnů chytila pucvol, Ninečka se dusila a hasila oheň, všechno se mi jevilo černě.
Měl jsem rande v Atlantiku s dcerou soudce od karlovarského soudu. Bylo jí jen šestnáct a ona tatovi lhala, že jde bruslit. Brusle si nechávala dole v šatně a pak si se mnou dala pár vodek. Kdyby se to ten komunistickej soudce dozvěděl, zabil by mne. Nejhorší v těchto kritických vteřinách, kdy život byl na vlásku, bylo pomyšlení, že já přežiju a dcera Červoněnka nepřežije a já budu souzen ne za nehodu, ale za vlastizradu.
Podařilo se mi obludu zabrzdit, Ninečka popálený ruce, očouzená a šťastná mně říká, soudruhu, zvládl jste to.
Štěstí mě potkalo, zahlídl jsem v zrcátku autobus a Ninečky jsem se zbavil. Říkala mi, abych přišel na podnikový ples Pozemních staveb, který bude v Puppu. Že se se mnou soudruh manžel vyrovná. V duchu jsem zajásal, vůbec mi nešlo o peníze. V Puppu jsem vyrůstal. Znám každý sál. Od nádherného slavnostního sálu přes Malou dvoranu, Bar Florentinu, sklípek, kuchyně a jiné přístupové cesty, kterýma jsme chodili na plesy balit zadarmo mladé studentky. Vyrazil jsem na ples. Sako, kravata, namazal jsem se indulonou.
Hned u vchodu mě pořadatelé nechtěli pustit, že je to jen pro členy ROH. S odvoláním na Ninečku se málem začali klanět a já vkročil do světa valčíku. Několikrát se mě snažili vystrnadit, ale rychle se rozkřiklo. že mám nějaký mechtle pechtle s Ninečkou a já začal využívat hodnot, které byly jen pro členy ROH.
Holky z kanceláří mně dávaly kupony na pivo, které chutnalo za starých časů v Puppu dobře. Plzeň v dobrém skle.
Po pěti pivech jsem se rozhlídl, kde sedí Josef (ředitel Jančárek), sedel se všemi náměstky a s jejich manželkama, nebo kunkubinama. Zamiřil jsem si to přímo přes taneční parket ke stolu číslo jedna a říkam, Josef, nedlužíš mi něco? Náměstkové vyletěli, ještě štěstí, že Ninečka zakročila a řekla, soudruzi, pan soudruh Vaněk byl mnou na ples pozván, je to dobrý pracovník. Začali jim, blbům, líst oči z důlků, sál byl šokovaný. Josef mě pozval do Florentiny na skleničku vodky.
Sedli jsme si k baru. Barman Pista nevěřil svým očím. Dvě vodky. Jednu pro mne, jednu pro soudruha Vaňka a jednu pro vás, soudruhu barmane. Říkám čtyři, Josef dodá, dejte nám, soudruhu, celou láhev Stoličný. Po flašce se jen zakouřilo a s Josefem scházím po nádherným schodišti do slavnostního sálu, už jsem ji cítil, seděla mi za krkem, orchestr začal hrát něco, co se podobalo fanfárám z Libuše a já se šklebil na všechny personální náměstky a vedoucí osobních odděleni a při prvním taktu jsem požádal Josefa, jestli by mně dovolil tančit ze soudružkou jeho manželkou a on svolil a to neměl dělat. Točila se mi hlava a jí taky. Začali jsme tančit, veprostřed sálu, kde světoví velikáni koncertovali. Lehká konverzace. Seš spokojená v manželství, Ninečko? Co sex?
A ona se jen smála jako pominutá, čím víc jsem vyzvídal, co má ráda a jak to má ráda, tím víc se smála. Pozemní stavby koukaly, jak Vaněk tančí s manželkou generálního ředitele a dcerou Červoněnka. Připadal jsem si jak na carském plese, viděl jsem kolem sebe ruské důstojníky se šavlema. Klasa, ptám se Ninečky, v kolika letech přišla o panenství, v patnácti. Začala se mi motat hlava z valčíku trochu víc. Začal jsem domlouvat rande a přál jsem si, ať už skončí hrát, tušil jsem, že se něco neobvyklého přihodí. V okamžiku, kdy se ke mně začala tisknout, to už i číšníci s tácy plných piv koukali, co se to děje, řekla, my Rusky máme tvrdý kozy, cejtíš je? Nestačil jsem odpovědět, buď uklouzla noha jí, nebo mně a zřítili jsme se při valčíku, který po blbých projevech o budování socialismu zahajoval ples, na parkety. Hudba přestala hrát, mě vyvedli a již jsem Ninečku neviděl.

Jirka Vaněk, Sydney 

Žádné komentáře:

Okomentovat