6.10.13

Jak jsem priletel poprve do Ceskoslovenska (napsano uz ani nepamatuji kdy. ,,,,,,

Tak se pomalu blížila doba, kdy jsem měl poprvé vidět své kamarády po dvanácti letech, psychicky vyrovnán, žádný alkoholik, abstinent, očekával jsem, že tou změnou prošli moji kamarádi taky. S mámou, když odlétala zpět do Čech, jsem se na letišti v Sydney rozloučil se slzami přesto, že jsem za pár týdnu letěl za ní. Ale to jsme brečeli radostí, že se s ní projdu po kolonádě, jak jsem jí slíbil. A nastaly problémy, kde koupit letenku. Jana již pracovala jako letuška, tak jsem ji měl zpáteční za 170 dolarů, což byl pakatel. Qantasem jsem nakonec neletěl, jen do Sigapuru. A pak jsem strávil hodiny hrůzy. S ČSA.

Posledních pár noci jsem nemohl spát. Zaplatil jsem si let s ČSA, abych pomohl trošičku československé ekonomii. Zdálo se mi o okamžiku, jak poprvé šlápnu na svou rodnou zemi, teda na rodný asfalt na Ruzyni. Konečně jsem sedl v Sydney do jumba Qantasu a vydal se po dvanácti letech domů. Do Singapuru jsme letěli bez problémů, australské letušky se usmívaly, po zjištění, že jsem Jany táta, se usmívaly ještě víc. Dvě ji znaly, po několika minutách jsem znal i pilota. Lehce jsme se snesli v Singapuru, dvě hodinky mně přišly vhod, chtěl jsem koupit něco v Duty Free, což jsem udělal. Nastupuji harmonikou do letadla ČSA a zděsil jsem se, když jsem zjistil, jak je to letadlo malé a hlavně, co je to za letadlo. TU 154.

Přivítaly nás české letušky, říkal jsem si, to už jsem tak trochu na českém území. Byl jsem. Seděl jsem vpředu, rozhrnul se červený závěs, tmavě rudý a objevil se pilot, který měl nasazeny sluchátka. Velké, hliníkové, strašidelné. Zavazadlo se mi jen tak vešlo do prostoru k tomu určeného, já se taky vecpal do sedačky, která mně připadala jako sedačka v autobusu. Rozdíl byl v tom, že ta z autobusu byla větší a pohodlnější. Letadlo se zaplnilo, klimatizace začala pracovat. Předtím tam bylo jak v peci ohnivé.

Koukám, z klimatizace se valí něco jak z dýmovnice a během pár minut od výšky metr a půl nahoru nebylo nic vidět. Suchá pára. Hned jsem začal točit video. Postavil jsem se, bylo to jak v mlze na Mostecku. Skrčil jsem se, viděl jsem bezhlavé lidi. Připoutat se. Letadlo se začalo třást, pára zmizla a my vyrazili do vzduchu jako raketa. Koukal jsem, když jsem šel na záchod, jak se tváří cizinci. Většinou se za letu drželi za ruce a připoutáni, asi čekali na boží soud.

Letušky byly tlusté, odporné a nepřátelské. A věčně kouřily vedle záchodu. Když jsem se odvážil, jen tak jakoby nic na své cestě na záchodovou mísu špitnout, že bych si dal štamprdli na uklidněnou, odsekly mně, že se to musí ale platit. Zaplatím, žádný problém, sednu zpátky do sedačky, koukám do pilotní kabiny, jedna letuška nalévá z flašky frťan pilotovi, ten to do sebe kopl a já se šel zase postavit do fronty na záchod a při té příležitosti jsem pokorně urgoval svou objednávku, frťana něčeho českého. Ty mne sjely, ale asi po hodině mně donesla jedna z těch protekčních dcerušek becherovku. Vše mi připadalo jako podlouhlé šapitó, pár řad za mnou lidi zpívali československou hymnu a to jsme ještě ani nepřistáli v Kuala Lumpur.

Češi byli chytří, nakoupili si v Sydney na letišti chlast, někteří lítali za totality do Československa jako by se nechumelilo, tak znali poměry na palubě letadel ČSA. Já jsem za dvacet sedm hodin letu vypil tři skleničky becherovky, za prvé jsem byl, dá se říc, abstinent a za druhé jsem chtěl políbit rodnou zemí naprosto střízlivý. Z Kuala Lumpur jsme letěli do Bombay. Z Bombay do Abbu Dhabi. Z Abbu Dhabi do Prahy. Srdce mi bušilo. Češi řvali: Jááá ti ho tam našroubuju, jááá ti ho tam dááám. Začal jsem zase opět v letadle natáčet na video, letuška přilítla, že se to nesmí. Co se nesmí? Dělat video, tak jsem ji poslal do prdele. A ještě jsem dodal, že bych ji honil bičem, aby zhubla a nebyla líná. Pohrdavě se usmála a posledních pět hodin jsem nedostal ani kafe.

A začali jsme pozvolna klesat, oči mi vlhly, já se doopravdy vracel po dlouhé době domů. Letadlo přistálo, divím se, že se nerozlomilo na dvě půlky, odpoutat, sbalit tašku a sejdu se schodů a zhluboka dýchám vzduch na Ruzyni. Byl nakyslý, smíšený z výpary spálených pohonných hmot. Slunce vidět nebylo, to jsem neviděl ani jednou za pět týdnů. Pořád bylo schované za oparem.

Když máma odlétala ze Sydney, řekl jsem jí, aby na mne čekala až ve Varech u Centrálu, kam přijedu z karlovarského letiště. V letence jsem měl i let z Prahy do Varů. Byl jsem rád, že na mne nikdo v Praze nečeká, chtěl jsem si užít první okamžiky po mém návratu sám.

Přistáli jsme s několikahodinovým zpožděním a já se bál, že mně moje letadlo do Varů odletí. Čekáme na zavazadla, moc jsem toho neměl, džíny, teplou budu, svetry, trička, Reebok-tenisky. Ostatní Češi byli ověšeni zlatem, ožralí, vítali je příbuzní a kamarádi. Již z dálky volali: Dneska to roztočíme, konečně se napiješ pořádnýho piva a rumu. Odbaven, šlo to rychle, (stálo mě to jen jednu krabičku cigaret) utíkám k domácím linkám s nadějí, že se letadlo porouchalo a ještě tam je.

Narychlo si měním padesát dolarů, abych měl na autobus, nebo na taxíka na karlovarském letišti. Později zjišťuji, že mě okradli přesně o polovinu. Utíkám, zastaví mne nějaký major v kabátu, stejný materiál jako měli esenbáci, všechno na rentgen. Dám tam moji tašku a pod rentgenem různé dráty z příslušenství ke kameře. Další tlusťoch s hodnosti kapitána říká: Prohledat! Že mě osahávali jako teplouši, bych přežil, měl jsem strach, jestli tam ještě je letadlo. Bylo a čekalo na mne. V letadle seděl jeden starý pan, který na mne začal mluvit nejdřív německy, pak anglicky. Když mi říkal, že je Čechoameričan a že lítá každý rok do Prahy, odkud ho vozí mikrobusem do Jáchymova, do lázní, ale mikrobus je rozbitý již tři měsíce, tak jsem mu nabídl, že můžeme mluvit česky. Ožil. Byl zděšen z malého letadla, asi pro 15 lidí, na každém křídle jedna malá turbína. Ty se podařilo nahodit, až když přijel ruský náklaďák s ohromnou bednou a z té připojili kabely k letadlu. Z agregátů se kouřilo, z výfuků se valil černý dým. Když se podařilo nastartovat agregát startovalo se. Celé se to nějak třáslo, letuška, která byla nejenom krásná a milá, byla taky hodně vysoká a pořád chodila mírně sehnutá. Byla trochu výšší než strop téhle létající hrůzy.

Čechoameričan přestal mluvit, já taky. Letěli jsme asi 15 minut, já zavřené oči, jako na lochnesce, když jsem byl malý kluk. Občas jsem je otevřel, ale moc toho vidět z okýnka nebylo, jen oranžový opar, sem tam pole nebo kus lesa. O Čechoameričana jsem měl strach, aby tu hrůzu přežil. Přežili jsme oba dva a přistáli ve Varech. Máma samozřejmě o mém příletu, teda o dni, kdy přiletím, řekla sousedce, která to řekla další sousedce a známou tamtamovou cestou to věděly celý Vary. Koukám z letadla a vidím mého kamaráda Vráťu Riedla a vedle něho v přátelském rozhovoru v esenbáckém kabátě estébák, který mě vyšetřoval za doby Charty před mým vystěhováním v 77. a v 78. roce. Zemi jsem nepolíbil ani v Praze, ani ve Varech. Pořád jsem byl trochu naštvanej na první setkání se svou domovinou, okraden, přílet se zpožděním, kyselý vzduch. Vráťa mě vítá, koukám na estébáka, ten mě taky vítá, Vráťa říká, že je dobrej, že může dělat ochranku letiště beze zbraně. To jsou věci, estébák mě podává ruku a říká, vítej doma. Ruku jsem si otřel, sedli jsme si do městského autobusu, který byl přistaven k letu Praha - Karlovy Vary, ptám se, kolik stojí jízdenka. Jeli jsme jen dva a řidič, který říká, nech to, vyrovnáme se ve Smícháči, dlužíš mi pivo. Potěšilo mě to, seznámil jsem se tak z českým kapitalismem. Jedeme dolů po Pražské a já poznával každý strom, domy s odpadlou omítkou se mi zdály krásné, Imperial záhalem do zvláštního oparu, cítil jsem se báječně. Vráťa mi říká, když mě viděl s mýma červenýma očima, napůl slzy, napůl prach, jak se cítím. Těšil jsem se na mámu. Na všechny a na všechno. Zpátky v krásných Varech.

Asi tři sta metrů od konečné u Centrálu, kde na mne čekala máma, jsem řekl šoférovi, aby zastavil, že to dojdeme. Musel jsem z autobusu ven, smrděla tam nafta a já se taky chtěl něčeho dotknout, abych se přesvědčil, že jsem doma. Z dálky jsem viděl, jak autobus u Centrálu nezastavil a vrací se zpět. Pak vidím mámu, která se dohaduje s pár lidmi, my se blížili, máma mě poznala, já poznal kamarády, všichni vypadali stejně jako před dvanácti lety, někteří dlouhé vlasy, někteří pejzy, jako máničky z Jugoslávie. Všichni muzikanti, trochu zestárlí. Ale pořád fajn, tihle patřili mezi mé lepší známé a byl jsem rád, že mě přišli přivítat. Vráťa okamžitě prohlásil, že bychom si mohli dát jedno, máma okamžitě protestovala, že se musím nejdřív najíst.

Když jsme šli domů Ondřejskou ulici, koukalo z oken pár starých drben, které si neodpustili poznámky: A ty jsi se rozved? A proč? A prej žiješ na nějakým ostrově s

nějakou Indiánkou. Nové drbny jsem neznal, ale máma mě předem upozornila, s kterou se mám bavit přátelsky a které mám říci, co je Vám do toho babo. Přišli jsme do bytu a já si připadal, jako bych byl na dlouhé dovolené, nebo se vrátil z kriminálu. Všechno stejné, pořád jsem koukal, podíval jsem se z okna a máma mně připravila oběd. A jen se pořád ptala, jestli mi chutná. Chutnalo mi moc. Nikdy mi nic tak nechutnalo dobře, jako svíčková, kterou máma uvařila.

Za chvíli jsem poznal, že není vyhnutí a musím s kluky na pivo. Máma mě hned varovala, abych se neožral a nezačal zase chlastat.....

Žádné komentáře:

Okomentovat