10.1.12

Smuteční oheň za Jana Palacha a Jana Zajíce.
Začátkem roku 1970,jsme se s hrstkou Karlovarských trampů domluvili, že uděláme smuteční oheň k 1. výročí upálení Jana Palacha a trampa od Opavy Jana Zajíce, kteří se upálili krátce po sobě rok před tím, na protest proti okupaci. (Zajícovi na vandru říkali Míša a byl z osady Siroty). Dělali jsme s tou smutečkou velké tajnosti, ale přesto se to dostalo k uším SNB. Všichni jsme si byli vědomi policejného stíhání a přesto jsme šli do toho. Odjeli jsme motoráčkem směrem na Mariánské Lázně a sešli jsme se za Bečovem v počtu asi 20 lidí. Blízko železniční zastávky Louka, jsme v lese připravili hranici u které jsme po jejím zapálení zazpívali naši hymnu a pak byla 1 minuta za kamarády, kteří skončili pod pásy tanků v srpnu 1968. Kamarád Texi (Jarda Vaněk, jeho bratr Jiří podepsal Chartu 77 a je dnes v Austrálii.) pak začal hrát písničky Karla Kryla. Tyto písničky se potom hrály 20 let u každého ohně, na nádražích i ve vlacích. Kolikrát za to byly kruté postihy a nejeden potlach byl za to rozehnán pendreky. Škoda, že si Karel Kryl po svém návratu na konci r. 1989, už k nám nenašel cestu. Trampové byli totiž jediní, kdo se nebáli jeho krásné písničky zpívat, protože k nim promlouvaly stejnou řečí. Mluvily o svobodě člověka. Kryl byl kdysi také tramp (říkali mu Kájus) a jezdil s T.O. Delaware – Teplice, ale pak na to zřejmě zapomněl. Vraťme se však k ohni. Každý z nás přidal nějakou historku ze začátku okupace a protože nastala zima, zalezli jsme do nedalekého polorozpadlého mlýna. Mlýn už byl dlouho v dezolátním stavu, ale nebyl tam takový mráz. Byl leden 1970. Na zeď jedné místnosti jsme pověsili naši vlajku, s černou pentlí Rozdělali jame oheň v plechových kamínkách a povídali si politické vtipy. Kolem 20 hodiny začal rachot. Do zabedněných oken se opřely reflektory, takže bylo místy vidět škvírami jako ve dne. Z megafonu nás sytý hlas začal vyzývat, abychom vyšli ven s rukama nad hlavou, jako nějací zločinci. Smuteční vlajku jsme schovali pod hromadu cihel v koutě, černé pásky z rukávů hodili do kamen a vyšli ven. Obstoupil nás policejní kordon, nacpali nás do aut a rozváželi všemi směry. Do Sokolova, do Varů a zbytek do Bečova. Všichni jsme u výslechu tvrdili podle domluvy, že tahle trampská slezina neměla s politikou nic společného. Jenom jsme se chtěli ohřát, opéci vuřty a zazpívat si u ohně. Druhý den nás museli pustit, ale stejně nám nevěřili. Jednalo se o jasné udání někoho z nás. Dnes už vím kdo to byl, starší kamarád (Dědek) Václav Chaloupka . Dnes už je dávno po smrti. Teď po létech se dá s jistotou říci, že mezi obyčejnými trampy nebylo tolik udavačů, jako mezi ostatními složkami národa. Trampům totiž nešlo jen o kariéru a mamon, ale o svobodu. I přesto takových lidí jako byl on, bylo nejen mezi námi, ale v celé tehdejší ustrašené a ruskými tanky zdeptané zemi dost. Ladislav Frank Nykl

Žádné komentáře:

Okomentovat