28.10.11

List Františka Palackého do Frankfurtu ze dne 11. dubna 1848. Tisk Email

Dopis dne 6. dubna l.t., kterýmžto jste mi, vysoce vážení pánové, prokázali čest, že jste mne pozvali do Frankfurta, abych se oučastnil jednání Vašich, hlavně smě­řujících k tomu, aby co nejrychleji svolán byl německý parlament, - nyní právě mne poštou došel. S radostným překvapením shledal jsem v tom plné a platné svědectví důvěry, kterou nejznamenitější mužové říše německé ve smýšlení mé pokládati nepřestávají: neboť povolávajíce mne ke sně­mu „německých vlastencův, propouštějí mne sami z obviňování, rovněž tak ne­spravedlivého, jakož opět i opět na mne uvalovaného, že bych se kdy ukázal býti nepřítelem německého národu. S upřím­ným citem vděčnosti v tom uznávaje vznešenou vlídnost i spravedlivost výteč­ného shromáždění tohoto, vidím se proto tím více býti povinen odpověděti jemu s otevřenou důvěrou, přímo i bez ukrývání. Na pozvání Vaše, pánové, nemohu ani sám osobou svou přijíti, ani na místě svém odeslati jiného „bezpečného vlastence". Dovolte, abych Vám nyní co možné krátce přednesl své toho důvody. Účel Vašeho shromáždění jest na­místo dosavadního svazku knížat posta­viti svazek německého národu, národ německý uvést ve skutečnou jednotu, utužiti cit německé národnosti a tímto způsobem rozmnožiti moc a sílu říše ně­mecké. Jakkoli ctím toto snažení i pocit, na kterémžto se zakládá, a právě proto, že je ctím, nemohu nikterak účastniti se v něm. Já nejsem Němec, aspoň se jím býti necítím, - a za pouhého potakače, nemajícího ani mínění, ani vůle, nechtěli jste mne zajisté k sobě povolati; pročež musil bych ve Frankfurtě buď city své za­pírati a se přetvařovati, anebo, když by k tomu přišlo, hlasitě odporovati. K prv­nímu jsem příliš upřímný a prostomluvný, ke druhému pak nejsem dosti drzý a bezohledný; nemohu totiž sobě toho připustiti k srdci, abych protivnými zvuky rušil souhlas a svornost, kterouž po­kládám za utěšenou i žádoucí netoliko ve svém vlastním domě, ale i u souseda. Jsem Čech rodu slovanského, i se vším tím nemnohým, co mám i co mohu, oddal jsem se zcela i navždy ve službu svému národu. Tento národ malý sice jest, ale odjakživa zvláštní a sám o sobě stávající; panovníci jeho účastnili se od věkův ve svazku knížat německých, národ ale sebe sám nikdy k národu německému nepočí­tal, aniž také od jiných po všecka století kdy k němu byl počítán. Celé spojení země české nejprve se svatou říší ně­meckou a potom s Německým spolkem bylo odjakživa pouhé regále, o kterém český národ, čeští stavové sotva kdy chtěli věděti, aniž toho sobě všímali. Věc tuto skutečnou vědí všickni němečtí znal­ci dějin tak dobře jako já; a chtěl-li by kdo ještě o tom pochybovati, nabízím se, že ji přivedu svým časem k ouplné a zřej­mé jistotě. I kdyby se zouplna za pravdu přijalo, že Koruna česká byla kdy s říší německou ve svazku lenním (čemuž ale publicisté čeští odjakživa odpírali), ne­může žádnému skutečnému znalci dějin přijíti na mysl, aby, co se dotýče záleži­tostí vnitřních, pochyboval o někdejší su­verenitě a svézákonnosti vlády a země české. Celému světu jest povědomé, že cí­sařové němečtí, co se této jich hodnosti dotýče, odjakživa s národem českým ani dosti málo činiti neměli, že jim v Čechách ani nad Čechy nepříslušela moc ani zá­konodární, ani soudní, ani exekutivní; že nikdy neměli práva vybírati ze země vojsko neb jaké regálie, že země česká spolu se svými korunními zeměmi ne­počítala se k žádnému z někdejších desíti krajův německých, že příslušenství k říš­skému soudu komornímu nikdy se na ni nevztahovalo atd., že tudíž celé dosavad­ní spojení země české s říší německou po­kládáno i považováno býti musí nikoli za svazek národu s národem, ale za svazek panovníka s panovníkem.  Žádá-li ale kdo, aby, nad tento dosavadní svazek mezi knížaty nyní spojil se národ český sám s národem německým, jest aspoň toto vždy požadavek nový, nemající žád­ného historického základu právního, je­muž já o své osobě hověti oprávněna se necítím, pokud neobdržím k tomu vý­slovného i platného mandátu. Druhá příčina, která mi brání porad Vašich býti oučasten, jest, že podle všeho toho, co posud o záměrech i úmyslech Vašich veřejně se prohlásilo, nevyhnu­telně směřovati chce i budete k tomu, abyste navždy zemdlili, ba nemožným učinili Rakousko co říši samostatnou, říši, jejížto zachování, celost i upevnění jest a býti musí věcí velikou i důležitou netoliko národu mého, ale celé Evropy, ano lidskosti a vzdělanosti samé. Po­přejte mně i také v tom krátkého a přívě­tivého sluchu. Víte, pánové, která mocnost drží veškerém veliký východ našeho dílu svě­ta; víte, že tato mocnost, již nyní vzrostši u velikost ohromnou, sama ze sebe a v sobě každého desítiletí větší měrou se sílí a vzmáhá, nežli to díti se může v zemích západních; že jsouc ve středu svém ne­přístupna skoro každému outoku, stala se již dávno nebezpečnou svým sousedům; i ačkoli majíc také na půlnoci bránu otevřenou, že vždy přece, přirozeným vedena pudem zvláště na jih rozšiřovati se hledí a hleděti bude; že každý krok, kterýž by na této cestě dále ještě učinila kupředu, hrozí během čím dál tím ry­chlejším zploditi a založiti univerzální monarchii, tj. nepřehledné i nevyslo­vitelné zlé neštěstí bez míry a hranic, jehož bych já, Slovan tělem i duší, pro dobré lidské neméně těžce želel, byť i tato monarchie prohlašovala se za slovanskou. S touž křivdou jako v Němcích za ne­přítele Němcův, jmenují a pokládají mne mnozí v Ruších za nepřítele Rusův. Niko­liv, pravím to hlasitě i zjevně, nejsem nepřítel Rusův; naopak, pozoruji s ra­dostným oučastenstvím každý krok, jejž tento veliký národ ve svých přirozených mezích kupředu činí po dráze vzdě­lanosti: však ale že při vší vřelé lásce k národu svému vždy ještě výše cením dobré lidské i vědecké nežli dobré národní, z té příčiny již pouhá možnost univerzální monarchie ruské nemá žádného odho­dlanějšího protivníka i odpůrce nežli mne; ne proto, že by monarchie ta byla ruská, ale že by byla univerzální. Víte, že na jihovýchodní straně Ev­ropy, podél hranic říše ruské, přebývají národové mnozí, původem, jazykem, ději­nami a mravem znamenitě rozdílní - Slované, Rumuni, Maďaři a Němci, o Ře­cích, Turcích a Škipetar ani nemluvíc, z nichžto žádný sám o sobě není dosti mocen, aby přemocnému sousedu svému na východě odporovati mohl s prospě­chem pro vše budoucí časy; totoť mohou jen tehdáž, když je svazek ouzký a pevný bude spojovati všecky vjedno. Pravá Životní síla tohoto potřebného svazku národův jest Dunaj; ústřední jeho moc nesmí se od řeky této nikdy daleko uchy­lovati, má-li skutečně vůbec platná býti a zůstati. Zajisté, kdyby státu rakouského nebylo již odedávna, musili bychom v interesu Evropy, ba humanity samé přičini­ti se co nejdříve, aby se utvořil. Proč ale viděli jsme tento stát, jenž od přírody a historie povolán jest býti zá­štitou a strážcem Evropy před asiatskými živly všelikého způsobu,  - proč viděli jsme jej v kritickém okamžení bez pomo­ci a kom bez rady před návalem bouře nastávající? - Proto, že v nešťastném za­slepení již oddávna sám nepoznával skutečného právního i mravního základu jsoucnosti své a jej zapíral: základní totiž pravidlo, aby všecky pod žezlem jeho sjednocené národnosti i všecka vyznání víry požívaly vespolek ouplné rovnosti práva i vážnosti. Právo národův jesti skutečné právo přírody; žádný národ na zemi nemá práva žádati, aby k jeho pro­spěchu soused jeho sebe sám obětoval, žádný není povinen pro dobré souseda svého sebe sám zapříti neb obětovati. Příroda nezná žádných ani panujících, ani služebných národův. Má-li svazek, který spojuje více rozličných národův v jeden politický celek, býti pevný a trvan­livý,  nesmí žádný národ míti příčiny obávati se, že tímto spojením přijde o některý z nejdražších statků svých, naopak, každý musí míti jistou naději, že v oustřední moci nalezne ochranu i záštitu před možnými přechvaty sousedův přes čáru rovnosti; potom  se  také každý přičiní opatřiti ústřední tuto moc silou i takovou, aby dotčenou ochranu mohla s prospěchem vykonávati. Jsemť pře­svědčen, že ani ještě nyní v říši rakouské není pozdě, aby základní toto pravidlo spravedlnosti, tato sacra ancora ve hro­zícím utonutí lodí, prohlásilo se zjevně i upřímně, a provedeno bylo spolu ve všem důrazně: však ale každé okamžení jesti drahé, kýž se s tím probůh již ani na ho­dinu déle neváhá! Metternich neklesl jen proto, že byl největší nepřítel svobody, ale  také proto, že byl nejlítější, nejouhlavnější nepřítel veškeré národnosti slovanské v Rakousích. Pozvednu-li tedy zraku svého za hra­nice české, pudí mne přirozené i histo­rické příčiny k tomu, abych neobracel jeho do Frankfurta, ale do Vídně, a tam abych hledal ono ústředí, ježto se k tomu hodí i povoláno jest, aby ujistilo i hájilo národu mého pokoj, svobodu a právo. Vaše snažení, pánové, zdá se mi ale nyní směřovati k tomu, abyste toto ústředí, od jehožto moci a síly já ne samé jen země české spásu očekávám, abyste je ne­toliko, jak jsem pravil, záhubně zemdlili, ale i dokonce zničili. Anebo domníváte-U se, že stát rakouský i déle ještě bude tr­vati, když jemu zapovíte, aby ve svých zemích dědičných neměl žádného svého, společné hlavě frankfurtské nepodle­hlého vojska? Domníváte-li se že císař rakouský i potom ještě co suverén bude se moci udržeti, když naň uložíte po­vinnost, aby všecky důležité zákony přijímal od Vašeho sboru a tímto způ­sobem aby instituce rakouského sněmu říšského jakož i přirozené zemské ústavy spojených království staly se pouhým stínem bez podstaty a moci? A když po­tom Uhry, jdouce po svém pudu, od státu se odtrhnou, anebo což bezmála jedno jest, když samy v sobě se zvláště sestředí, - budou-li tyto Uhry, kteréž o rovno­právnosti národní ve svých hranicích ničehož nechtějí věděti, budou-li se moci zachovati při svobodě a síle na časy budoucí? Jenom spravedlivý jesti právě svobodným a silným. O dobrovolném ale spojení se Slovanův podunajských a Rumunův, ano i Polákův samých, se stá­tem takovým, jehož pravidlo jest, Že třeba nejprve býti Maďarem a potom teprve člověkem, není ani pomyšlení; tím méné pak o spojení se vynuceném. Pro spásu Evropy Vídeň nesmí klesnout, by stala se městem provinciálním! Jsou-li pak ve Vídni samé lidé takoví, kteří za hlavní město žádají sobě míti Váš Frankfurt, musíme nad nimi zvolati: Pane, odpusť jim, nebo nevědí, co chtějí!

Konečně ještě za třetí příčiny zpě­čovati se musím porad vašich býti účasten: pokládám totiž všecky dosa­vadní projekty, říši německé dáti nové zřízení na základě vůle národní, u vy­konávání za nemožné a na dlouhé časy  za nestálé, nechcete-li se odhodlati ku pravému lékařskému prostředku života i smrti - míním totiž provolání německé republiky -, byť ona byla jen formou pře­chodní. Všecky předpisy, o něž se potud pokouším o rozdělení moci mezi polovládnými knížaty a plnovládným ná­rodem, přivádějí mi na mysl teorie falanstér, které taktéž opírají se o zá­kladní pravidlo, že ti, jichž se dotýče, budou se chovati jako cifry v počtech a že žádné jiné platnosti vyhledávati ne­budou, nežli jakou jim teorie vykáže. Možné, že mínění mé není důvodné, že se mýlím ve svém přesvědčení - upřímně se vyznaje přeji sám, aby bylo tak -, ale toto přesvědčení mám já skutečně, i v žádném okamžení nesmím tohoto kompasu dáti z ruky, nechci-li v bouřích doby nynější utonouti bez pomoci. Co pak se týče zřízení republiky v říši německé, věc tato leží zúplna mimo okres kompetence mé, takže o ní nechci ani svého mínění pro­nésti. Ode hranic říše rakouské ale musím každou myšlenku o republice již napřed odhodlaně i důrazně zamítati. Pomyslete si říši rakouskou rozdělenou na množství republiky a republiček - jaký to milý základ k univerzální ruské monar­chii!

Konečně pak, abych zavřel obšírné, i avšak jen běžně prohozené slovo své, musím přesvědčení své krátce v ten smysl vyjeviti, že kdo žádá, aby Rakousy (a spo­lu s nimi i Čechy) připojily se národně k říši německé, požaduje od nich samovraždu, což nemá nižádného morálního ani politického smyslu; naopak ale že žá­dost, aby se Německo připojilo k říši ra­kouské, totiž aby k státu rakouskému pod výše dotčenými výminkami přistoupilo, má mnohem důvodnější smysl. Pakli však ani toto není po národním pocitu a smý­šlení německém, nezbývá nic, než aby obě mocnosti, říše rakouská i německá, vedle sebe rovnoprávně se ustrojily, svůj dosavadní svazek aby proměnily ve věčný spolek k obraně i ke vzdoře, a bude-li v tom jich obapolný zemský prospěch, aby třeba také zřídily mezi sebou jednotu celní. Ke všem prostředkům, kteří samo­statnosti, celosti a vyvinování se moci říše rakouské, zvláště k východu, nejsou nebezpečni, chci každého času rád po­dati pomocné ruky své.

Přijměte, pánové, výjev upřímné úcty i oddanosti mé.

V Praze, dne 11. dubna 1848
František Palacký v.r.

Žádné komentáře:

Okomentovat