3.12.10

Drábkova důchodová reforma? Nasrat!!!

Návrh důchodové reformy z hlavy Jaromíra Drábka (Miroslava Kalouska?) je zjevným a už nijak maskovaným pokusem o nastolení totality v režii finančních spekulantů. Kdysi existoval desátek, nyní bude existovat povinné penzijní připojištění, jehož výběr bude pro finanční korporace vymáhat stát svým represivním aparátem, zkorumpovaní politici budou za to dostávat provize. Kam se poděla tzv. svoboda? Co vy na to, pravicoví liberálové?

„Už ho mají! Už ho vedou!“, vpadl do služebny policejní stanice celý udýchaný praporčík Bělobrádek.  Poručík Sobotka, místní policejní velitel, odložil špaček inkoustové tužky na desku stolu sbitého z neohoblovaných prken. Právě počítal, jestli vyjde do konce měsíce s penězi nebo ne. Už se s tím mordoval víc jak dvě hodiny, ale ať dělal, co dělal, pořád se nemohl dostat z mínusu.
Buď mu chyběly peníze na benzín, což by znamenalo, že by musel chodit do práce pěšky, nebo mu chyběly peníze dětem na školné, což by znamenalo, že děti skončí někde u lopaty či v pokladně hypermarketu, ne-li ještě hůř. Díval se i do příručky „Jak sestavit vyrovnaný rodinný rozpočet“, ale ani rady, formulované jako příkazy mající sílu právního předpisu, příručku vydalo totiž jako svoji vyhlášku Ministerstvo financí ve spolupráci s Ministerstvem práce a sociálních věcí a Ministerstvem vnitra, mu teď příliš nepomohly.
Zadlužit se poručík Sobotka ovšem bál. Kontroloři z ´Protidluhového úřadu´ řádili teď jako diví, všude bylo plno provokatérů, kteří prověřovali rozpočtovou zodpovědnost občanů, tím že jim nabízeli finanční půjčky. Skoro každý měsíc byl u nich někdo v městě na pranýři, protože se nachytal a uvízl v dluhové pasti.
Teď ovšem musel všeho nechat, protože ho konečně dostali. „Kdo to je?“, zeptal se poručík Sobotka strážmistra Bělobrádka.  Ten se ušklíbnul: „Ředitel gymnázia.“ Praporčík Bělobrádek mohl nyní plným právem pociťovat jistou satisfakci. Před několika lety, ještě když studoval na zdejším gymnáziu, mu doktor Bělohradský, tak se ředitel gymnázia jmenoval, dal na vysvědčení dvojku z občanské nauky za to, že se při recitování zákona o povinném penzijním připojištění nepatrně přeřekl v závěrečném ustanovení.  Kvůli této jediné dvojce na vysvědčení za celou dobu studia, jinak měl samé jedničky, ho nevzali na AVU, takže místo toho musel jít na medicínu, aby po jejím absolutoriu nakonec skončil na zdejší policejní stanici. Mohl být bohémem, mohl patřit k umělecké smetánce, jež oslavuje Velkého Reformátora, a místo toho byl doktorem, který šlapal chodník v rodném zapadákově div ne jako nějaká kurva. „Ředitel gymnázia?“, protáhl se překvapením obličej poručíka Sobotky. „Ten. Lid ho už žene svinským krokem na náměstí.“ „No nic. Budeme tam muset jet, ať nám tam lidi nevyvedou nějakou neplechu. Pomáhat a chránit!“, zvolal poručík Sobotka. „Pomáhat a chránit!“, odpověděl mu praporčík Bělobrádek.  Policisté skočili do auta, zapnuli výstražnou signalizaci a vyrazili do akce.  Dav, který před sebou hnal ředitele gymnázia, zastihli policisté na začátku hlavní městské třídy, která na svém opačném konci ústila na náměstí. V jeho středu byla, tak jako v každé obci, socha Velkého Reformátora. Lid se však choval ukázněně jako při každém lynčování. Policisté zatím moc práce neměli.   Vpředu klopýtal ředitel gymnázia ve značkovém obleku hnaný nenávistnými nadávkami lidu. Pak následoval vlastní lid, dlouhý a tlustý had na nejvyšší míru spravedlivě rozhořčených, ale naprosto ukázněných lidí, všech obyvatel města, i obyvatel okolních obcí, kteří se do města narychlo sjížděli, když se rozneslo, že ve městě konečně chytli toho neplatiče penzijního připojištění.  Policisté museli zasahovat jen jednou. Kdosi z davu odhodil na zem umaštěný papír. Policisté rychlým zásahem pachatele dopadli a přímo na místě ho ve zrychleném soudním řízení, jak jim to umožňoval zákon, odsoudili k pěti stům hodinám veřejně prospěšných prací v městské montovně součástek pro automobily.  Dav dospěl na náměstí. Tam už stálo nachystané ozvučené pódium. Dav na něj mrštil ředitele gymnázia, jehož tvář na první pohled inteligenta, byla zmučená nelidským strachem. Na pódium také vystoupil okresní inkvizitor, to jest přednosta okresní expozitury ´Svaté kongregace pro nauku důchodové reformy´.  Dosud nenávistí hučící dav se na jediný pokyn tohoto vyzáblého, co je to spánek takřka neznajícího a v rámci okresu i všemocného člověka rázem utišil. Inkvizitor, velké oči mu chorobně planuly, promluvil svým skřípavým hlasem: „Blahopřeji vám! Blahopřeji vám, bdělí a svobodní občané, neboť dnes jste opět osvědčili svoji víru v dílo Velkého Reformátora! Blahopřeji vám, protože dnes jste dokázali, že jste hodni onoho nekonečného dobrodiní, jež nám přinášejí myšlenky Velkého Reformátora!“  „Ať žije Velký Reformátor! Ať žije Velký Reformátor!“, skandoval na náměstí shromážděný lid.  „Ano, naše volební právo, naše voličské hlasy nechť nám ještě dlouhá léta zachovají u moci Velkého Reformátora!“, zvolal inkvizitor, když se dav konečně utišil, „blahopřeji vám, čestní a poctiví lidé, již si řádně plníte své odpovědnosti, již myslíte na své stáří, vaše je budoucnost, ve které už nebudou existovat takové svině, takoví hajzlové, takové kurvy jako je tady ten!“ Tvář okresního inkvizitora se zkřivila nenávistí, když ukázal svým zkrouceným prstem na ředitele gymnázia: „Ano, svině, hajzlové a kurvy! Svině, hajzlové a kurvy, kteří se pod pláštíkem svých falešných úsměvů, svých sladkých řečí vyhýbají placení penzijního připojištění! Nenávidím tě ty, hajzle, ty kurvo, slyšíš nenávidím tě! Velký reformátor prolévá dnem i nocí svůj pot, vede nás k rozpočtové odpovědnosti, buduje společnost rovných možností, myslí na naše spokojené stáří a ty se vyhýbáš placení povinného penzijního připojištění!“
 Hlas inkvizitora přešel do fistule: „Chodil sis po městě, pyšnil ses drahými obleky a svým vzděláním, odevzdával jsi svůj hlas Velkému Reformátorovi, ale potají si třísnil jed na květy, jež rozkvetly péčí Velkého Reformátora! Zdravil jsi nás poctivé a čestné na ulici, schvaloval jsi rozpočtové škrty, ale potají jsi otravoval vzduch, kul pikle, vysmíval se lidu, jenž řádně platí si povinné penzijní připojištění. Myslel sis, že tě tvoje farizejská morálka spasí, že jsi něco víc než lid, když neplatíš penzijní připojištění, myslel sis, že na tebe nikdo nemá, že jsi nejchytřejší na celém světě, že tě nikdy nevyhmátnou! Ale mýlil ses, krutě ses mýlil. Lid je bdělý, lid je ostražitý, lid se nenechá oklamat, lid věrně kráčí za Velkým Reformátorem a lid také rozhodne o tvém osudu, protože není vyšší spravedlnosti, než spravedlnosti lidu.  Inkvizitor si lokl vody, bylo vidět jak mu přitom na tenkém krku poskočil velký ohryzek a hlasem již klidnějším opět promluvil: Blahopřeji vám! Blahopřeji vám, lidé čestní a poctiví, protože nyní vy a jedině vy, můžete svobodně rozhodnout v referendu o osudu tohoto neřáda, který si neplatil penzijní připojištění, který sabotoval důchodovou reformu, který svým konáním zpochybňoval myšlenky Velkého Reformátora. Jste-li přesvědčeni, že si tento člověk zaslouží milost, bude vaše přání respektováno a tento zločinec bude propuštěn. Avšak ještě předtím, než se rozhodnete, vám říkám, že Velký Reformátor svému lidu věří, že se na něj spoléhá v těžkých dobách reforem, že Velkému reformátorovi je jeho lid, to jest, vy lidé čestní a poctiví největší oporou. A vy lidé čestní a poctiví jste nyní soudcem. Mám toho zločince pustit, mám mu darovat jeho zrádcovský život?“  „Smrt! Smrt! Smrt!“, ozývalo se ze všech stran.  Okresní inkvizitor se poklonil lidu a pak pevným hlasem prohlásil: „Staň se vůle tvá!“
Vzápětí na to dopadly na ředitele gymnázia první kameny a za nimi hned další, bylo jich pořád víc a víc.
 Ve sborovně gymnázia vládla na druhý den pochmurná atmosféra.  „Na co si to sakra hrál? Na odboj? Co ho to napadlo, neplatit si penzijní připojištění a kupovat si pak těch z těch prachů luxusní věci? Vždyť mu na to museli přijít, ředitel gymnázia a chodí jak ze žurnálu a ta jeho stará taky. A my to teď za něho odskáčeme!“, protrhl tíživé ticho fyzikář Grygar.    „V každém případě nám to Bělohradský pořádně zavařil. Co když nás zruší? Už teď rodiče kvůli té věci odhlašují žáky z naší školy. Klesne nám počet žáků, náklady na provoz budou v nepoměru k počtu žáků a ministerstvo nás právem zruší.“, bědovala angličtinářka Parkanová.
            „Zrušit nás můžou i tak, a ani bych se tomu nedivil. Ředitel byl neplatič penzijního připojištění, celá škola může být tedy semeništěm protireformních živlů. Navrhuji, abychom na všechny možné úřady a do všech možných médií okamžitě odeslali prohlášení, ve kterém se distancujeme od ředitele školy, schvalujeme jeho ukamenování jako výraz touhy lidu po spravedlnosti a po úspěšném dokončení všech reforem.“, navrhl zástupce ředitele školy Jágr.  „Myslíte prohlášení loajality?“, zeptala tělocvikářka Nová, učící na gymnáziu teprve první rok. „Říkejme tomu třeba prohlášení loajality, co na tom? Tady jde o život. Musíme prokázat, že jsme na straně reforem, že nemáme nic společného s Bělohradským, s jeho odporným činem. Prý dlužil státu na penzijním připojištění přes milión, ale to prý ještě nemusí být konečná částka, ještě to prý pořád dohledávají. Hajzl, kurva!“, praštil pěstí do stolu Jágr.  „Ano, musíme co nejdřív sepsat to prohlášení.“, vykřikl Grygar.  „Ale, vždyť to byl taky člověk! Samozřejmě, že neschvaluji to, co udělal. Ale všichni jsme viděli, co z něho včera zbylo. Krvavá kaše!“, řekla Nová.  Sborovna se opět ponořila do ponurého ticha.
Po chvilce se Jágr obrátil na učitele biologie Petra: „Co tomu říkáte vy, pane kolego? Vy přece učíte biologii, co si o tom myslí etika sociálního darwinismu?“ Zraky všech se upřely na učitele biologie: „Z biologického hlediska vyšší principu mravního...“  Petr se odmlčel, jeho pohled přelétl tváře všech přítomných, Jágrova tvář byla popelavá, v očích Nové postřehl Petr cosi tázavého.„Z biologického hlediska vyššího principu mravního je násilí spáchané na neplatiči povinného penzijního připojištění dobrým skutkem.“, pronesl Petr. Všichni si úlevně oddechli, jen ve tváři Nové mihlo se jakési zklamání. V mžiku bylo sepsáno prohlášení loajality a podepsáno všemi přítomnými, i tělocvikářkou Novou, byť bylo vidět, jak hodně se musí přemáhat.
Odpoledne, když skončilo vyučování a učitelé zamířili domů, dohnal v městském parku Petr tělocvikářku Novou.  „Počkejte, musím vám něco říct, paní kolegyně.“ „Co mi chcete říct? Že je všechno v nejlepším pořádku? Že z člověka udělají krvavou kaši, i když neplatil penzijní připojištění, a ještě se za to dostanou do penzijního nebe? K čemu je ta vaše etika?“ „Vy jste, paní kolegyně, ještě mladá, vy si nepamatujete předreformní časy, tu tehdejší strašlivou nejistotu, ten strach, co bude, až přijde zlé a nemohoucí stáří. Důchodový systém se tehdy hroutil, bylo třeba udělat radikální řez. Pak přišel ministr Drábekem se svojí geniální reformou. Byla to samozřejmě myšlenka Kalouskova, tedy chci říct Velkého Reformátora, o povinném penzijním připojištění, která tvořila gros této reformy.   Ano, byla to tehdy divná doba. Reformy se teprve rozbíhaly, měly ještě mnoho odpůrců, dokonce i mezi inteligencí, odpůrců i zakuklených, jak dokázal i Velký Reformátor, když odhalil a usvědčil nezvratnými důkazy Petra Nečase jako zrádce reformního kursu, když veřejně dokázal, že Nečas ztratil rozpočtovou odpovědnost, že je agentem reakce a nechal ho poslat do vyhnanství v Bruselu na post nějakého bezvyznamného unijního komisaře.   Petr ztišil hlas a rozhlédl se opatrně kolem sebe: „Ano, tehdy ještě všechen lid nešel za Velkým Reformátorem, byly i pochybnosti a ne malé, to se s dneškem nedá vůbec srovnávat. Někteří dokonce tvrdili, že onen zákon o povinném penzijním připojištění je otevřeným vyhlášením diktatury a totality. Tito zbloudilci argumentovali tím, že lidé jsou nuceni státem, tím státem, kterého právě reformní síly slibovaly co nejméně, financovat svými penězi, to jest prací, spekulantské penzijní fondy, to jest, že jsou nuceni třeba i proti své vůli financovat ekonomický systém, založený na spekulaci a třískání peněz, a že tady vůbec nejde o nějaké penze, člověk by měl přece mít svobodu rozhodnutí, co bude se svými penězi dělat, ale jednoduše o to, aby tento systém, z něhož profitují spekulanti, měl dostatek finanční šťávy.  Všechno to jsou samozřejmě bludy, které vyvrátil sám Velký Reformátor. A o diktatuře nebo totalitě nemůže být samozřejmě ani řeč. To, čeho jsme byli včera účastni, to byla nádherná oslava demokracie. Lid sám rozhodl o smrti zrádce a sám rozsudek vykonal.  Tak jakápak diktatura?  Samozřejmě, že Bělohradský byl v jistém smyslu člověk, znali jsme ho osobně, měl bezesporu i své kladné stránky, ale slovo člověk je dnes trochu ošemetné, možná i nebezpečné. Mohlo by nám ho být i líto, ale to je právě to, že nám ho líto být nesmí. Neplatil si penzijní připojištění, ačkoliv je to povinné, kdežto my si ho platíme a to nám dává tu možnost hodit kamenem, to nás nejen ospravedlňuje, ale i k tomu přímo zmocňuje.  A to prohlášení loajality?  Kdybychom to nepodepsali a neposlali, tak nás zruší. Taky se mi do toho moc nechtělo, dnes ráno jsem potkal paní Bělohradskou, chodil jsem k nim na návštěvy. Co jsme se nasmáli, když imitoval Velkého Reformátora, šlo mu to báječně. Nikdy mě ale nenapadlo, že si neplatí penzijní připojištění, byť si, pravda, žil nad naše učitelské poměry.  Ale co dělat?   Když nás zruší, tak ztratíme práci a víte přece, že Velký Reformátor říká, že zodpovědní chtějí práci!  Ztratíme práci a z čeho budeme platit povinné penzijní připojištění?  Bez práce dopadneme jako Bělohradský nebo tady ten.“, ukázal Petr na opilého bezdomovce, kterého právě míjeli sedícího na lavičce.  Ten se bezzubě usmál a začal pomateně, kdoví proč, křičet: „Třináctý důchod! Třináctý důchod!“  „Učím biologii a proto taky etiku. Můžu vám tedy říct, paní kolegyně, že na tento systém může vyzrát jedině tak, že vám už nebude mít, co vzít.
Co si vezmete na takovémto opilci?  Vždyť už ani ten rozum nemá, všechen ho prochlastal. Ten už kašle na nějaké reformy, na nějaké penzijní připojištění, na nějakou diktaturu, ten už má všechno, i Velkého Reformátora, srdečně u prdele.  A ještě vám něco řeknu, paní kolegyně. Bylo na vás vidět, jak moc se vám nechce to prohlášení podepsat. Dávejte si pozor, dnes je to všude samý práskač, penzijní inkvizice nikdy nespí.“    Petr a Nová došli k místu, kde se jejich cesty rozdělovaly.  „To, co jste mi teď řekl, pane kolego, je moc zajímavé, budu o tom přemýšlet. Nashledanou.“, rozloučila se Nová s Petrem.    V noci vtrhl do bytu učitele Petra okresní inkvizitor. Před zraky manželky policisté Sobotka a Bělobrádek odvlekli učitele Petra z bytu, posadili ho do policejního auta a odvezli na okresní expozituru ´Svaté kongregace pro nauku důchodové reformy´.  Tam už na něho v místnosti, kde se konaly obzvláště těžké výslechy, čekala pracovnice ´Svaté kongregace pro nauku důchodové reformy´ Halíková, kterou učitel biologie Petr znal jako tělocvikářku Novou.

Vice excelentnich clanku na Blogu autora najdete zde:  Karel Trčálek

Žádné komentáře:

Okomentovat