4.11.10


SUMMIT V4 • KARLOVY VARY 5. – 6. 11. 2010
V roce 1967 byl podobny summit taky v Karlovych Varech. Tenkrat Stb pred jeho zacatkem dukladne uklizela. Pohrobci estebaku se nam snazi namluvit ze za Novotneho byla svoboda. Teror od 48 az do 89. roku

Jarní úklid komunistů v roce 1967

Václav L.
Jarní úklid STB na jaře roku 1967 v Karlových Varech byl pečlivě připraven a dokonalý. Jelikož se nejvyšší papalášové tehdejšího Východního bloku (Novotný, Ulbricht, Gomulka, Brežněv, Kádár atd.) rozhodli uspořádat svoji slezinu a mejdan právě ve Varech, což mělo neblahý následek pro všechny ty, kteří nějakým způsobem nezapadali do socialistické společnosti. Ať už se u nich jednalo o chování, vzhled anebo jen podezření, že dotyčný je rušivým elementem a nemá co dělat na ulici právě v době, kdy se tam nadšení soudruzi navzájem líbali polibky smrti a špacírovali se po Varech, následky pro všechny tyto lidi byly katastrofální. Jak jsem již říkal, STB se ujala této čistky a každého kdo jim prostě neseděl, vehementně uklidila do svých již přeplněných věznic. Mezi tyto oběti jsem mimo jiné patřil také já, Jirka Zachož z naší kapely, a jako další příklad uvedu starého člověka, kterému se říkalo Kožuch, a který se občas přehrabával v odpadkových koších, protože mu asi v tom socialismu nic jiného nezbývalo! To stačilo k tomu, aby byl také dán na listinu nepohodlných individuí. Jirka Zachož a já jsme byli "Máničky", takže naše dlouhé vlasy by asi notně rozhořčili zasloužilé soudruhy kdyby nás náhodou potkali někde na ulici. No a to se samozřejmě nesmělo stát. Takže jsme také byli přidáni na listinu a o zbytek se postarala mašinérie diktatury proletariátu. To, že diktatura zůstane vždy a za všech okolností diktaturou, ať už socialistickou nebo fašistickou nikoho nezajímalo.

Jednoho časného rána v březnu, kolem 04:00 hodin u nás někdo hrubě a hlasitě zabušil na dveře. Moje máma šla vyděšená otevřít, a sotva odemkla dveře, ty se prudce rozletěly a nebohou mámu přirazily ke zdi. Vždycky jsem slýchával o tom, jak proslulé gestapo zatýkalo a o jejich metodách. Odpovídalo to přesně tomu, co se teď právě odehrávalo u nás doma. Do bytu vtrhlo komando asi pěti chlapů v kožených kabátech a vytáhli mě z postele, a že prý půjdu s nimi. Nedostal jsem ani šanci se opláchnout, učesat nebo si vyčistit zuby, natož posnídat. Mámě strčili do ruky povolení k domovní prohlídce a jak jsem později od mámy slyšel, tak převrátili celý byt na ruby a odnesli si hlavně moje osobní věci jako fotografie přátel, adresy, samizdatovou literaturu Beatové Generace (Allen Ginsberg, Gregory Corso, Lawrence Ferlinghetti atd.), která se sem dostala při návštěvě Allena Ginsberga v Československu v roce 1965 a také nějaké informační materiály, které jsem obdržel coby státní občan Číny, tedy číňan, na Čínském velvyslanectví v Praze. Byla mezi tím i Rudá knížka od Mao-tse-Tunga. To jenom potvrzovalo v jejich očích moji podvratnou činnost. V té době byla Čína úhlavním nepřítelem Sovětského Svazu a tudíž i automaticky celého zotročeného Východního bloku. STB si prostě odnesla vše, co mne mohlo nějak kompromitovat anebo být použito proti mě. Odvlekli mne tedy do přistaveného auta a jelo se na výslech, a samozřejmě nikam jinam než do hlavní budovy bezpečnosti, která né náhodou sídlila v bývalé budově gestapa. Zaveden kamsi do nějaké šeré vyslýchací místnosti, jsem byl podrobem výslechu který se spíše podobal maratonu. Trval nepřetržitě od zhruba 04:30 hodin až do večera. O čase jsem ztratil ponětí, ale z toho, že již byla tma, byl logicky večer. Po celou dobu jsem nejedl ani nepil a nic mi nebylo nabídnuto, kromě pěkně silné lampy do očí. V místnosti byli neustále dva STBáci, kteří kvůli mně přijeli až z Plzně, a to zřejmě proto, protože jsem asi byl pro ně v jejich očích velký úlovek. Pustili se do mě jak verbálně tak i občas nějakým tím podpůrným úderem, ovšem jako za nejhorší považuji psychologický nátlak, který dokázali vytvořit a vyšroubovat do nejzašších mezí. Vůbec bych se nedivil, když by se jim tam přitom občas někdo z toho pomátnul. Dokázali jako papoušci opakovat donekonečna stejnou otázku a vysloveně pěnili, když nedostali uspokojivou odpověď podle jejich představ. Jejich paranoia byla neomezená, a snad chtěli odhalit jakousi fiktivní síť nebo kontraband, jak se to praktikovalo v 50. letech. V duchu jsem si myslel "Co je tohle za šílence a maniaky". Samozřejmě jsem byl z celé situace ohromen a jejich zastrašování o tom, že teď půjdu do vězení a že mě naučí zač je toho loket, mi zrovna na náladě nepřidalo. Chtěli například mimo jiné vědět, co znamená dnes již dobře známý symbol proti válce. To, že jsem ho občas fixem tu a tam taky někde namaloval jim bylo známo, čemuž jsem se divil. Socialistický Big Brother měl opravdu oči a uši všude. V průběhu vyslýchání byl psán protokol. Když mi ho nakonec dali abych to podepsal, tak jsem odmítnul, protože tam stály věci které jsem neřekl, a soudruh STBák si jasně popustil svoji fantazii s uzdy. To jsem tomu dal. Tygr v kleci je šumař a hadr ve srovnání s tím, co předvedl tento příslušník protišpionážní služby. Ještě jsem do dneška nikoho neslyšel takhle řvát. Papír vztekle roztrhal, mrštil jím do kouta a muselo se začít znova. Asi mu bylo líto toho tak pracně jedním prstem vyťukaného díla které musel vyhodit. V určitém momentě už toho bylo na mne tolik, že jsem se stal bezděky jen jakýmsi pozorovatelem celého dění, a rezignovaně se na to všechno koukal jakoby zpovzdálí. Po nějaké době se konečně napsala druhá verze protokolu kterou jsem unaveně a bez zájmu podepsal. Mezitím nechali přivolat prokurátora, který by do vězení poslal i svoji babičku. Všichni se společně shodnuli na tom, že patřím do kriminálu a nikam jinam. A tak jsem byl eskortován do Vykmanova u Ostrova nad Ohří, do známé věznice postavené speciálně pro masy vězňů z 50. let. Brána se otevřela a já byl již od začátku jízlivě urážen kvůli mým dlouhým vlasům. To bylo také první na co se soustředili. Přinesli mašinku na stříhání vlasů a nějaký mukl se do mě pustil. Na radu bachařů mi vyholil jenom půlku hlavy a druhou nechal s vlasama. Dozorci se mohli utlouct smíchy, plácali se do stehen a řičeli jak pominutí. Průběžně mi spílali, uráželi mne a měli z toho všeho náramnou legraci. Obzvláště také proto, protože jsem ten den nebyl první na kom si tímto způsobem odreagovali svoji ubohou, omezenou zášť a nenávist. Nakonec mi oholili i druhou půlku hlavy, vyfasoval jsem jakési tepláky či co a byl zaveden do cely, kde se již tísnily dva vězňové. V rohu byl kovový turecký záchod, a cela měla jedno malé, samozřejmě zamřížované okénko, kterým dovnitř pronikalo denní světlo. Nic víc a nic míň. Žádné větrání. Takže když šel někdo ze spoluvězňů na velkou, tak si dovedete představit tu nádheru a ozón. První týden jsem tak jako tak na velkou vůbec nešel, protože to málo, co nám tam do ešusu dávali, můj žaludek beze zbytku strávil. Ráno byl vždy k snídani suchý krajíc kyselého chleba a k tomu neslazená melta. Na ta jiná jídla si ani nepamatuji, protože byla neskutečně mizivá, nechutná a někdy až odporná. Pamatuji si, že jsem to jednou odmítnul jíst a moji spoluvězňové byli moc rádi a podělili se o to. Po týdnu jsem si začal dělat starosti s tím, že jsem ještě nebyl za celou tu dobu na velké toaletě. S velikým úsilím jsem se přinutil, abych ze sebe vytlačil bobek který byl velký jako kulička, s kterými jsme si jako kluci na jaře cvrnkali do ďůlků. Nedostatek vitamínů také později zapříčinil, že se mi v obličeji udělal obrovský exzém plný hnisu, který byl dost bolestivý. Proto jsem požádal o ošetření a byl poslán do jakési vězeňské ošetřovny. V první řadě jsem byl naprosto v eufórii z toho, že jsem byl konečně venku na pořádném vzduchu. Také hlavně ten den svítilo slunce, protože již začínalo jaro. To, co jsem však viděl po cestě do ošetřovny, mi připadalo jako nějaký neskutečný horror, který snad ani nemůže být pravda. Šel jsem přes jakési nádvoří, všude samé velké klece, které nebyly samozřejmě pro psy ale pro lidi a žasnul. Na lavičkách tam posedávali anebo se belhali o holích staří, bělovlasí lidé a dokonce jsem tam viděl i slepce s černými brýlemi a slepeckou hůlkou. V tu chvíli mi bylo jasné, že jsou to lidé, kteří jsou tam ještě z dob vrcholu Stalinova teroru, a tedy z padesátých let. Nechápal jsem jedno, proč se tito staří, nemocní a bezbranní lidé musí doposud nalézat v takovéto situaci a být stále vězněni. Vždyť nebyli schopni pomalu ani chodit, natož pak někomu ublížit. To bylo nad můj rozum a jenom potvrdilo to, co jsem již slýchával doma. Moje máma měla kamarádku, paní Polívkovou, a její manžel byl zavřený a musel pracovat v Jáchymovských dolech. Pamatuji si jako dnes, když jednoho dne byl pan Polívka propuštěn díky jakési amnestii. Socialistická propaganda do nás vždy a urputně cpala, jakými že to byli za války němci řezníci, vrahouni, sadisté a jak dokázali mučit lidi v koncentračních táborech. Každý zná ty fotky vychrtlých lidí z koncentráků. Pan Polívka nevypadal o nic lépe. Měl jen velké oči a strach. Myslel jsem si naivně, že tohle všechno již dávno patří minulosti, ale jak jsem se na vlastní oči přesvědčil, opak byl pravdou! V ošetřovně mi nějakým skalpelem propíchli exzém a byl jsem udiven kolik hnisu mi z něho vyteklo. Vešlo by se to na pár polévkových lžic. Měl jsem po exzému na tváři díru, že by se mi do ní vešel palec. Vydezinfikovalo se to, na to náplast a padej zpátky do cely.

Z cely nás odváděli větrat do výběhu, kde se nikdy neukázalo slunce a dalo se chodit jen několik metrů. Ale i to bylo lepší než sedět v cele. Já jsem si v duchu, coby muzikant, krátil chvíle vytvářením různých melodií a rytmů včetně basy a hrozně se mi stýskalo po opravdové muzice. Jak jsem již říkal, bylo nás v cele více než dost, ale hlavně se mi vybavuje pan stavitel, jehož jméno mi již vypadlo z paměti. Kdysi měl firmu na stavení továrních komínů ale jak už to v 50. letech chodilo, přišel o všechno včetně svobody. Když mi přišly papíry s obviněním a všemi těmi paragrafy kterým jsem stejně nerozuměl, pan stavitel se na to podíval a zabědoval. Pak mi řekl, že za tyto paragrafy se v padesátých letech dávalo 20 let! Do mě jako když vrazí nůž. Za co mi proboha chtějí takhle zničit život? Vždyť jsem jen obyčejný kluk, zelenáč kterýmu v podstatě ještě pomalu teče mléko po bradě. Co to má znamenat? Že si osud dokáže s lidmi pěkně zahrát jsem již viděl ale tohle jsem nečekal. Ono již to, že člověk musel v cele povinně spát na zádech, mít nad sebou po celou noc rozvícené světlo, a naslouchat úpění někoho, koho zrovna mlátili obušky hlava nehlava nebyl žádný med. Však pan stavitel byl studnice příběhů o tom co všechno za ta léta věznění zažil. Vyprávěl například o tom, jak někteří lidé již nemohli dále a rozhodli se ukončit svůj život v cele. V každé cele byla židle, a zoufalec který už toho měl dost, si na ni stoupnul, aby získal co největší výšku a pak se po hlavě vrhnul do tureckého záchoda který byl z kovu. Výsledek byl různý a taky hrůzný. Někdy se to povedlo a někdy ne. Pokud to dotyčný přežil, tak dostal ještě parádní nakládačku aby si to příště rozmyslel a pak hajdy na ošetřovnu. Také spoluvězni dostali co proto, protože se mu v tom nesnažili zabránit.

Dál jsem se s psaním nedostal ale každému je určitě jasné, že byl-li socialismus, tedy předzvěst komunismu, již takováto zrůda, co nás asi muselo čekat v budoucnosti? Morálka v každé společnosti je taková, jakou ji její lidé mají. Pokud ji nemají a jsou-li lidé bez páteře, bez chrakteru, soucitu k ostatním, pokrytci, zloději, lháři, hrubci, plni závisti a zášti, pak se není co divit, že se jim v této zemi vedlo na úkor většiny národa tak dobře. Kdo nezažil tu sféru strachu, a neustálou hrozbu trestu za svůj vlastní názor, asi těžko pochopí o čem to vlastně bylo. Státní propaganda lidem neustále lila do hlavy, jak se mají báječně, a to i přesto, že museli stát frontu třeba jen na obyčejné brambory, a také se nesmělo vědět, co se ve skutečnosti děje ve světě . O to se postarala perfektní cenzůra a u rádia to byly rušičky, které naplno pracovaly aby se někdo náhodou nedověděl pravdu. Těch věcí bylo tolik, že každý trochu svobodomyslný člověk dříve nebo později z tohoto soc-komunistického ráje uprchnul na Západ. Stádo ovcí zůstalo a mlčky trpělivě snášelo šikanu státního teroru, mysle si: "Přežili jsme Hitlera, přežili jsme Stalina a tak přežijeme i Brežněva a Husáka". Moje otázka zní: "Ano přežili, ale za jakou cenu?"


5 komentářů:

  1. Kozuch byl Zid, maly clovicek ktery bydlel v Ondrejsky stejne jako my. Byl to byvaly koncertni mistr na housle a jeho manzelka ktera byla o metr vyssi nez on hrala na celo. Po valce zadal o znovuprijeti do Karlovarskeho symfonickeho orchestru, odmitli ho s tim ze Zidy neberou. Toto sdeleni a jine papiry a vystrizky z predvalecnich novin v kterech se o Kozuchovi a jeho manzelce psalo jak koncertovali v Nemecku a Polsku jsme nasli v jeho byte kdyz nekdy kolem roku 1974 zmizeli ze sveta v jejich prazdnem byte kde nebylo nic nez hromady novin. Proslychalo se ze je dali komunisti do blazince. Cely zivot vybiral ve Varech hudebni mistr Kozuch popelnice. Komunismus. Fuj!!!

    OdpovědětVymazat
  2. Do Kozuchova bytu jsem se dostal cirou nahodou kdyz jsem byl v dome kde bydlel za nekym kdo tam taky bydlel. V kterem byte bydlel Kozuch jsem nevel. Kdyz jsem vesel do domu tak jsem si vsiml ze v suterenu jsou pootevrene dvere do bytu a rekl jsem o tom memu znamemu. Ten me rekl ze tam bydlel Kozuch a ze v byte uz nic neni nez hromady novin. Sli jsme se tam podivat. Na podlaze se valely noviny a mezi nima ruzne pisemnosti. Kdyz jsem ze zvedavosti zvedl noviny z roku 1935, tak na prvni strance fotka Kozucha a jeho manzelky. Koncert v Berline. Hrali pred valkou i v Polsku. V tehdejsich polskych novinach meli dost velkou fottku. Kozuch byl houslovy virtuoz a s manzelkou koncertoval s uspechem. Tenkrat se mi v Kozuchove byte podlamovaly kolena. Na podlaze odpoved na jeho zadost (prilozena) o zamestnani v Karlovarskym symfonickym orchestru. Doslova tam bylo napsano ze vzhledem jeho zidovskemu puvodu se zadost zamita. Jednou za rok na Zidovsky svatek se slavnoste oblekli. Ona do satu ktere si oblekla jednou za rok. Saty me pripadaly z dob nemeho filmu. On mel na sobe neco jako frak o dve cisla vetsi. Ona o metr vyssi. Ruku v podpazi a pomalu s hlavou vzprimenou do Zidovskeho domu ktery byl mimochodem krasny a pozdeji ho komunisti zbourali. Jinak je pohromade moc videt nebylo. Kozuch vybiral odpadkove kose v lazenske ctvrti 20 let. Tezko muzu rici jestli jsem ho videl nekdy s nikym mluvit. Kdyz sem donesl noviny s Kozuchem a jine otresne tiskoviny k mame tak mama tenkrat rekla ze je skoda ze tech par nemecko-zidovskych rodin z Ondrejske se vystehovalo do Nemecka, ze by ji zajimalo jestli o Kozuchove minulosti vedeli. Nemuzu si vzpomenout komu jsem pred vystehovanim v 78 ty noviny a jine dal. Otresne svedectvi.

    OdpovědětVymazat
  3. Anonymní13:10

    Napsal jste to, pane Václave tak, že mi běhal "mráz po zádech"!!
    píšete :"Morálka v každé společnosti je taková, jakou ji její lidé mají. Pokud ji nemají a jsou-li <>."Ano a to platí furt..
    dubanová

    OdpovědětVymazat
  4. Anonymní6:44

    Tak jsem prave na te fotce vpravo objevila sveho tatu....

    OdpovědětVymazat
  5. Tondu? Ladu? Miru nebo Vencu? :)

    OdpovědětVymazat