11.11.09

Postkomunismus zplodil demokracii,
s níž neladí demokratický princip
Křepčení zdejších stranických šamanů kolem výběru osobnosti na postevropského komisaře bylo další ukázkou neschopnosti českých politických elit sloužit zájmu své země. Jako kdyby záleželo na tom, v kterém pražském sekretariátě je doma příští bruselský »ministr«, který má v popisu práce naopak co nejvíc v sobě potlačit regionálního lobbistu a dřít do roztrhání těla pro společnou věc Evropy, předsedovébnašich parlamentních partají vyrukovali každý se svým nominantem a zakopali se v pozicích, že právě on a nikdo jiný je hoden eurokomisařské výjimečnosti. Přitom při pohledu zdola bylo skorojedno, kterého z kandidátů předsedovi Evropské komise Barrosovi do jeho týmu nejlépe nabídnout. Občanský demokrat Saša Vondra by byl nepochybně stejně dobrým eurokomisařem jako sociální demokrat Vladimír Špidla nebo Jan Švejnar, za nějž se postavili zelení a posléze i lidovci, když uznali, že jejich »kůň«, nevýrazný Pavel Svoboda, nemá šanci. Jenže znáte to: pod Řípem je každá příležitost dobrá k tomu, aby slabomyslné partajničení získalo navrch nad vším ostatním. Tak dlouho prozatímní premiér Jan Fischer naléhal na stranické vůdce, aby se dobrali rozumného kompromisu, a hrozil, že v opačném případě vybere eurokomisaře jeho úřednická vláda podle svého většinového vkusu, až se nakonec on sám stal tím mužem, na němž se ODS a ČSSD shodly, že by mu slušela funkce evropského vladaře. Šlo samozřejmě o průhledný trik, jak elegantně zařídit, aby oblíbený ministerský předseda, který si prostým plněním úkolů, jež mu byly svěřeny, a v banánovém Česku nevídanou zdrženlivostí co se týče ideologického harašení, získal sympatie více než tří čtvrtin obyvatelstva, zmizel zdomácí politické scény. Protože to by tak hrálo, aby svým charismatem kazil partajním hašteřivcům pomalu ale jistě se blížící předvolební kampaň! Zrovna on, statistický suchar, který je dobrý leda tak k tomu, aby za politické profesionály tahal kaštany z ohně! Jenže pak přišla ledová sprcha. Řečený suchar neuctivě odmítl nabídku, jaká se zpravidla neodmítá, i kdyby nebyla vyfutrována více než půlmilionovým měsíčním příjmem, a politickým profesionálům vzkázal, že dokončí dílo, jímž byl jimi samými pověřen, načež se vrátí do svého světa čísel, v němž mu nic nechybí. Byl za to odměněn aplausem neuvěřitelných 82 procent Čechů, kteří si nepřejí, aby odešel ze Strakovy akademie do Bruselu ani kamkoli jinam, protože v něm vidí ministerského předsedu, jakého by od minuty volili, kdyby takový existoval v politické nabídce. Zbytečno dodávat, že stranické sekretariáty obestřely temné chmury. Co teď s tím chlapem, od nějž navíc hrozí, že kdyby květnové pralamentní volby skončily obvyklým patem, mohl by se z prezidentské libovůle stát řádným premiérem až do roku 2014? Václav Klaus, který si po svém lisabonském extempore
potřebuje napravit pošramocenou reputaci v podhradí jako prase drbání, by jistě neváhal sáhnout po oblíbeném Fischerovi jako po pohlavku politicky kovaným demokratům, na něž je v punktu státnické slávy stařičkého protievropského mocnáře pramalé spolehnutí. Ostatně i Jan Fischer už přišel na to, že když se hraje o politickou důvěryhodnost, jsou štěkavé partaje spíš na obtíž než k užitku. Všimněme si: poté, co se poděkoval za čest stát se členem kontinentálního vladařského tělesa, navrhl za sebe náhradu v osobě guvernéra České národní banky Zdeňka Tůmy, jehož největší předností je kromě odborných kvalit - celoživotní nestranictví! To je ale vážná věc, mnohem vážnější, než jsme si možná ochotni přiznat. Dvacet let po pádu rudé totality se totiž ukazuje, že demokratický princip založený na politických stranách, které se o veřejnou přízeň ucházejí ve svobodné soutěži ideálů a představ o jejich realizaci v praxi, v postkomunistickém Česku nefunguje. Že žijeme ve státě, v němž je stranická angažovanost Kainovým znamením, protože politické řemeslo je z pohledu tzv. spořádaného občana na té úplně nejspodnější příčce žebříčku společenské prestiže. Vdavek chtivé holčině je tatíkem odpuštěno, namluví-li si třeba kriminálníka, »hlavně když je to slušnej člověk«. Běda ale, když se panenka zakouká do nějakého stranického profíka. Tu leckdy přicházívá ke slovu odepnutý řemen a spravedlivý otcovský hněv: »Lumpy mi, náno pitomá, do baráku netahej, nebo tě na mou duši vyženu z domu!« To není vybájená historka z časů furiantských sedláků předminulého a minulého století, nýbrž údajně autentická současná scénka odposlechnutá v jedné chodské hospodě. No dobře, dejme tomu, že hospodská tichá pošta může mít velké oči a sklon k přehánění. Ale obecná nedůvěra v demokratickou politiku je nezpochybnitelná realita dneška, denně potvrzovaná mediálním zpravodajstvím. A to je na pováženou. Žijeme teď v atmosféře vzpomínek na slavné sametové probuzení ze škaredého komunistického snu, v novinách, v rádiu i televizi se v duchu vracíme do listopadu památného roku devětaosmdesátého a nezřídka se nadýmáme pýchou nad vymoženostmi, jež jsme si tenkrát statečně vyzvonili. Opravdu máme takový důvod k sebeuspokojení? Opravdu jsme před dvaceti lety tolik toužili po takové podobě demokracie, v níž se rozčarovaná veřejnost upíná ke každičkému náznaku příchodu mesiáše, jenž ji zbaví závislosti na nikam nevedoucích půtkách vyvolených šašků, kteří se mezi sebou rvou jen opodíl na moci a z ní pramenící soukromé výhody? Opravdu je naším revolučním vítězstvím stav, kdy do rukou národa se navrátivší vláda věcí jeho, o níž z balkonu Melantrichu tak procítěně pěla česká madona Marta Kubišová, je běžnému človíčkovi stejně vzdálená jako v dobách totalitního otroctví? Řekl bych, že máme o čem přemýšlet. Přinejmenším do chvíle, kdy nebude hanba se veřejně přihlásit k libovolné partaji, která si vyslouží občanskou důvěru jako důležitá součástka ve vyspělém světě osvědčeného demokratického mechanismu.


Petr Zavoral

Žádné komentáře:

Okomentovat