27.2.09

25.únor - významný Den české národní hanby

Uplynulo již čtyřicet let ode dne, kdy v Praze na Václavském náměstí vzplála druhá lidská pochodeň na protest proti zbabělé odevzdanosti, s níž se statečný československý lid smířil s neslavným koncem slavného pražského jara 1968. Osmnáctiletý šumperský student Jan Zajíc se upálil měsíc po Janu Palachovi, zhnusen lidskou lhostejností a nešťastný z toho, že oběť jeho předchůdce byla marná. V dopise na rozloučenou mj. napsal: Ať moje pochodeň zapálí vaše srdce! Ať osvěží váš rozum! Ať moje pochodeň svítí na cestu ke svobodě mému a šťastnějšímu Československu!
Dnes už víme, že stejně jako Jan Palach, i Jan Zajíc se obětoval zbytečně, jakkoliv se to pod Řípem nerado poslouchá. Že víra v rozum a srdce Čechů a Slováků byla tragicky pošetilá, což si oba naši národní hrdinové ve svém mladickém idealismu odmítali připustit. Jistě by tenkrát jednali jinak, kdyby mohli tušit, že o pár měsíců později to už budou čeští a slovenští policajti, kteří brutálně rozeženou demonstrace proti srpnové okupaci, jsouce už zcela karabáčem v rukou vlastizrádce Husáka a s ním spřažených kolaborantů. Určitě by si rozmysleli zažíhat vlastními hořícími těly srdce bezcharakterních sráčů, kteří si místo občanského odporu už rok po srpnových událostech houfně myli hlavy, předháněli se v podlézavosti okupační moci a začínali budovat kariéry založené na naprosté absenci slušnosti a morálky. Jan Zajíc si pro svůj zoufalý čin vybral datum 25. 2. proto, aby podtrhl spojitost komunistického puče s podobnou národní tragédií, k níž se už schylovalo jedenadvacet let poté. Ta se nakonec přesto naplnila v míře vrchovaté.
Čtyřicet let po zbytečné oběti dvou mladých životů už nemá valný smysl připomínat čtyři normalizační pětiletky, které z Československa pod hlavněmi ruských tanků učinily zpustlý východní úhor, na němž se nedaří ani hospodářské prosperitě, ani křesťanským hodnotám vyspělé civilizace. Co však smysl má, je připomínat současným svobodným Čechům, že promarnili dalších dvacet roků, kdy už nebyli hříčkou ve spárech okupační moci, k naplnění Zajícova a Palachova odkazu. Vždyť po sametovém polopřevratu jsme to byli my všichni, kdo sprostě zhanobil památku plamenných vlastenců a vysmál se jejich studentskému ideálu! Jeden každý pamětník nástupu normalizačního temna měl zpytovat svědomí, že stejně jako byl hluchý k zoufalé Zajícově výzvě v únoru 1969, dnes si zacpává uši před vířením bubnů postkomunistické reality. Jako bychom čekali na to, až se zase někdo polije hořlavinou a škrtne zápalkou.
Nedosti na tom, že komunističtí zločinci jsou v demokratickém Česku třetí nejsilnější politickou stranou, již v parlamentu reprezentují bývalí estébáčtí fízlové a suroví bachaři. Dokonce se jim trpí, aby demokratům kázali o poctivosti a morálce a prostřednictvím svých speciálně vyškolených kantorů pletli hlavy dnešních studentů výukou zfalšovaných dějin. A jako by to nestačilo, hlasitě žádají, aby jejich lež měla pro šíření stejné podmínky jako historická pravda. Tu nebetyčnou drzost jim umožňuje ochota demokratické levice vzít je do party v řeži o získání absolutní moci, jak nám sociální demokracie předvedla v loňských krajských a senátních volbách. Sprostší pošlapání Zajícovy a Palachovy památky si už snad ani ne-lze představit. A česká srdce a český rozum? Na pouhé desítky se počítají Čechové, kteří se v neděli na Staromstském náměstí zúčastnili shromáždění k výročí únorových událostí roku 1948 nazvaného Na komunisty si zvykat nebudeme. Přitom tahle hrstka našich spoluobčanů dala najevo nejen nesouhlas s Paroubkovým žvástem, že na bolševiky u moci si národ časem zvykne, ale současně svojí přítomností vyjádřila přesvědčení, že 25. únor 1948 je datum stejně varující jako 25. únor 1969, kdy za české stádo bezcharakterních slabochů položil svůj mladý život Jan Zajíc.
Kéž by to byl aspoň námět k zamyšlení pro mocnáře, kteří cynicky tvrdí, že snahy o zákaz KSČM jsou zpozdilé a v rozvinutém postkomunismu marné, když už jsme rudé extremisty nechali v klidu přežít dvacet posametových let. Že by se ti lotři stejně jen přejmenovali a dál nám otravovali život, neb jejich voliči se administrativním zásahem nevypaří. To je sice pravda, ale nedrží snad Falmerovu a Grebeníčkovu zločineckou bandu pohromadě do značné míry i síla symbolu? A i kdyby jej ti gauneři nakrásně oželeli: nejsme to dlužni Janům Palachovi a Zajícovi, kteří za nás před čtyřiceti lety zemřeli v plamenech? Budeme dál nečinně přihlížet tomu, jak nepoučitelní zbabělci a patolízalové kousek po kousku proměňují náhrobek dvou z mála národních hrdinů v bezcenný oblázek k odkopnutí?
Když už nemáme dost kuráže vyjít do ulic na obranu Palachova a Zajícova odkazu, aspoň toho bychom snad ještě mohli být schopni, abychom iniciovali vyhlášení 25. února Dnem národní hanby. V nestydaté postkomunistické zemi by to bylo možná jediné gesto občanské statečnosti, jímž bychom se mohli bez rizika vyrovnat s neschopností čelit zlu v době, kdy to ještě má praktický význam.
Petr Zavoral

9 komentářů:

  1. Anonymní7:56

    Cesi jsou kolaborantska pakaz, za Hitlera hajlovali, za Stalina castusky peli, dnes jim udavad na hrade nevadi.

    OdpovědětVymazat
  2. Anonymní8:11

    Ale je to Mistr pro vytirani si predele s kdekym! Vychod na Severu ma za sebou! :o))))))

    OdpovědětVymazat
  3. Anonymní8:30

    Jsme bezectný národ a snad nám to ani nevadí..
    marie

    OdpovědětVymazat
  4. Anonymní8:39

    Klaus je jako Tito. Ruce natazene jak na vychod tak na zapad. Umi to. Pouze je otazka jak dlouho to bude trvat, nez ho nekdo vykopne.

    OdpovědětVymazat
  5. Svejk18:53

    Je to jen na vas drazi domaci Cesi jak se s tim vyporadate. Dva knedliky navic nepomuzou.

    OdpovědětVymazat
  6. Anonymní20:29

    Ten Svejk to rekl spravne. Ja k tomu pridavam "Jak si kdo ustele, tak si lehne. JJ

    OdpovědětVymazat
  7. Anonymní21:01

    obávám se, že my si - pro tu naši českou lhostejnost - ani "nestelem" a čekáme, že to někdo učiní za nás..

    OdpovědětVymazat
  8. Anonymní22:54

    No nevím. Je hezké být čestný a spravedlivý, ale být k tomu i mrtvý, to je poněkud nepraktické.
    Možná bychom si měli přiznat, že v roce 1938 a 1968 jsem se nebránili ne ze zbabělosti, ale hlavně proto, že nám bylo jasné, že nemáme šanci vyhrát. Jaký smysl má bojovat, pokud je zcela jistá prohra a jen mrtvých bude více ? Boj pro boj vyznává akorát tak šílenec nebo afghánec. Ten má taky AK-47 stále u sebe a stále oslavuje střelbou.
    Spíš bych řekl, že problém je někde jinde. Není v nedostatku statečnosti, ale v nedostatku důslednosti a důkladnosti. Však o čem je dnešek ? Není náhodou o tom, že švejkováním, kterým jsme bojovali proti Rakousku, Hitlerovi i komunistům, si dnes škodíme sami sobě ?

    OdpovědětVymazat
  9. Ono se v ČR švejkuje stále - viz trapná informační kampaň k předstednictví EU i Vondrův blábol o vynálezu kostkového cukru. Pak to Evropě zase "osladil" jeden český "umělec" a aby se to nepletlo, tak česká TV vysílá pořady Alles Gute. Opravdu dost podivný humor.

    OdpovědětVymazat