21.11.08

Kauza Kundera

Obsah:
  1. Luděk Frýbort: O úsudku spisovatelské jedenáctky
  2. Luděk Frýbort: Vzkaz panu Uhdemu aneb Ještě ke kunderiádě
  3. Václav Chadim: Kdo je Miroslav Dvořáček - svědecké prohlášení a osobní posudek
  4. Narodni hrdina Josef Masin ke Kunderovi a dnesku

    O úsudku spisovatelské jedenáctky

    Zítra opustím tuto zemi naděje a vrátím se na Západ, kde panuje beznaděj.(G. B. Shaw o SSSR během hladomoru v r. 1932)
    Bylo krátce po únorovém vítězství dělnické třídy nad reakcí, a my, žáci dejvického gymnázia, jsme byli odšikováni do divadla S. K. Neumanna, abychom si zhlédnutím jakéhosi revolučně-proletářského kusu upevnili své nevalné třídní vědomí. Oproti tvrzení dnešních přestárlých svazáků jsme totiž byli takzvanými reakcionáři až na výjimky všichni. Kus byl tak uvědoměle pitomý, že jsme se řehtali jako koně, až vylítl na jeviště sám S. K. Neumann, vyhnal herce, nás zle seřval a představení ukončil. Naši pedagogové, chudáci, z toho pak měli nevím už přesně jaké popotahování.
    Přitom nebyl řečený S. K. Neumann jen tak nějaký komunistický trouba, nýbrž jeden z čelných představitelů před- i poválečné umělecké tvorby. Byl vážen a měl vliv na tvorbu veřejného mínění, jako ostatně celá tehdejší literární avantgarda. Využila jej tak, že se z toho dodnes půl Evropy a v jistém smyslu celý Západ nemůže vzpamatovat. Proč, suď Bůh. Proč to byli právě vzdělaní, vysoce nadaní lidé s širokým rozhledem a velkou dávkou ušlechtilé vůle, kdo nemalou mírou přispěli k nastolení nejvražednější tyranie dějin. A proč, abych se přiblížil tématu těchto řádek, se i dnešní intelektuálstvo z debaklu leninských idejí poučilo jen spoře nebo vůbec ne. Zařekl jsem se sice, že už se do těch hádanic kolem Kunderova udavačství nebudu dál plést, ale vložilo se do nich váhou svého slova jedenáct světově proslulých spisovatelů, což je věc, která mě nutí své předsevzetí porušit. Při vší skromnosti a vědomí své nepatrnosti pravím - pozor, slovutní pánové. O předmětu sporu víte leda z třetí ruky, ničím novým ani přínosným jste k jeho rozřešení nepřispěli, jen jste vyjádřili své vysoce subjektivní stanovisko. A třebaže se domníváte být kvalifikovanými soudci nad všemi špatnostmi lidstva, vzpomeňte, jak se svým úsudkem dopadl brilantní společenský kritik G. B. Shaw i vzteklý proletářský poeta S. K. Neumann, a rozmyslete se třikrát, než něco podpoříte svou nepochybnou autoritou. Může se vám stát, že váš výrok bude nějaký čas vzbuzovat smích jako představení Neumannova proletářského divadla, nebo upadne v milosrdné zapomnění jako Shawův, připomínán leda ze zlomyslnosti.
    Stalo se obyčejem pokládat úsudek osoby zvané spisovatel v kterékoli věci za obzvlášť závažný, ba rozhodující. Osobně bych s tím byl opatrnější. Spisovatel není ani bůh, ani kouzelník, ani věštec, je jen dobrý či méně dobrý mistr svého řemesla. Jen velmi vzácně je obdařen moudrostí; moudrý je ten, jehož myšlenky, vystaveny zkoušce času, se nestanou nesmyslem ani směšností, ale takové bych v celé armádě autorů starších i současných, tu- i cizozemských, dovedl vyjmenovat snad dva. Spíš se jedná o člověka s vyšším - někomu stačí i prostřední - nadáním formulace. Dovede odívat své nápady do vtipných vět, čímž ovšem není nic řečeno o kvalitě myšlenky, a baví ho spřádat fiktivní, dobře čtivé příběhy. Některého i takové, z nichž není chytrý ani archanděl Gabriel, takže se stávají módou literárních snobů, no, snad bych mezi ně jedenáctero Kunderových obhájců neřadil. Ale víc toho není.
    Není ani známo, z jakých hnutí mysli se většina mistrů pera stává levičáky, nezřídka i velmi krajními, krvavě revolučními levičáky. Snad že je příjemné se pokládat za duchovního vůdce, pod jehož osvíceným komandem se lidstvo ubírá ... teď honem nevím kam. Idea pravicová, dle níž každý ať si jedná a smýšlí po svém, hlavně že neškodí jiným a platí daně, ovšem mnoho příležitostí ke komandování neskýtá, to idea socialistická mnohem líp, čímž by snad mohlo být podáno částečné vysvětlení té záhady. Rovněž, jak mohu sám dosvědčit, se o nerovnostech, nespravedlivostech a útlacích daleko svižněji píše než o normálním světa běhu. Co z toho vyplývá pro naši jedenáctku ... podobá se pravdě, že má o čase a prostředí Kunderova (i mého) mládí jen rozplývavou, dorůžova natřenou představu. Bude v ní, dovedu si představit, něco o ideji sociální revoluce, v jejímž jméně žil a bojoval i mladý básník a komunista Milan Kundera; že v rámci toho boje přišel k úhoně nějaký nedůležitý pan Dvořáček, ostatně reakcionář a agent imperialismu, je sice trapné, ale zanedbatelné. Dobře pochopili, že zpochybněním Kunderovy morální autority i jejich vlastní je ohrožena. A jestli se mýlím, pak ne o mnoho. Ale i kdyby toho nebylo, stejně bych neřekl, že právě spisovatelé, jakkoli skvělí a vážení, jsou nejpovolanější k soudu nad přečinem spisovatelovým. Jinými slovy, blázen rychtář, který by se ve věci namáčení nepoctivých pekařů v koši do Vltavy tázal na radu cechu pekařského. A už, tak slibuji, nepovím k té kunderiádě ani slovo, i kdyby mě prsty nevím jak brněly.
    Luděk Frýbort, Hannover




    Vzkaz panu Uhdemu aneb Ještě ke kunderiádě

    Tu tíhu chvíle sotva znáš / při drahém zvuku jeho jména / palčivě ladí dětský pláč... a pevně stojí jeho lid / do bitev půjde Gottwald s námi / vzbudí ho těžká vůně lip / do bitev půjde před řadami.
    (Milan Uhde k úmrtí Klementa Gottwalda, 14. 3. 1953)



    Domníval jsem se, že už jsem k té aféře pověděl své a dál se k ní nebudu vracet, ale ona ne a ne vzít nějaký konec, což bych, přiznám se, býval nečekal. Rozkradení miliard vyzní v této zemi do ztracena nejdéle za týden; spor o to, dopustil-li se komunistický student, později světově proslulý spisovatel Milan Kundera, ve svých jedenadvaceti letech hříchu udavačství, se v nových a nových vlnách vrací, až se zdá, že mu jest určeno státi se trvalou ozdobou dějin národa českého. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil příčinu: světlo kritického zkoumání dopadlo na nevalnou minulost nikoli pouze jednoho, byť i významného autora, to by se ještě nějak sneslo, nýbrž i na celý roj jeho někdejších soudruhů a souputníků. Ti nyní, ospravedlňujíce rozhořčeně Mistrovo pochybení či vymýšlejíce složité konstrukce k jeho popření, i sami sebe ospravedlňují. Lze je pochopit. Až dotud zůstávala stalinská horlivost jejich mládí v milosrdné temnotě, teď jim kvůli té kunderiádě nastaly trampoty.

    Otázka, zda policejní lejstro se jménem spisovatelovým je pravé nebo kýmsi úlisně podstrčené, uvízla v neřešitelnosti, neboť se stala toliko záležitostí víry: Kunderovi přímluvci odůvodňují svůj zamítavý postoj vesměs tím, že v jeho vinu prostě nevěří, amen. A s vírou není žádný dišputát, to bychom se také mohli hádat s ajatolláhem Rafsandžáním. Ponechám tedy stranou tento bod diskuse, o němž je domluva jako s kozou na ledě, a pokusím se navodit jiný: souzní sled událostí, jak jej uvedl dějepisec Adam Hradílek v týdeníku Respekt, s časem a prostředím, do nějž je kladen, nebo ne? Je v něm pravděpodobný či svou logikou dokonce zákonitý, nebo není? Na to se nám dostává odpovědí značně vyhýbavých, pokud vůbec nějakých, čemuž není divu; ke slovu se hlásí vesměs ti, kteří se mají proč stydět za své postoje v nejtemnější době novějších českých dějin. Přičtěme jim tedy ku cti, že se aspoň stydí, což je dnes už pomalu vzácnost. Ale to nebude stačit. V rozsáhlém rozhovoru v Lidových novinách z 18. října líčí pan Milan Uhde (jeho roztomilé básnické dílko cituji v záhlaví tohoto článku) obraz tehdejších poměrů, jak je z vlastního hlediska vidí on. Je to pohled komunistickou propagandou zhlouplého, rudě ošátkovaného pionýra, a tudíž jednostranný: vyzvedává, co se mu zdá vyznívat v Kunderův a tím i v jeho vlastní prospěch, co hovoří opačnou řečí, hledí před zraky dneška zastřít. Jsem však pamětníkem téže doby, dokonce ještě o tři roky starším; i budiž mi dovolen rovněž vlastní pohled, jen z opačného úhlu. Ze zkušenosti onoho všemi kouty kádrového dna prosmýčeného hadru, jímž se tehdy snadno stal každý, kdo odmítl komunistické vábení.

    Jako jiným Kunderovým obhájcům, i panu Uhdemu silně leží v žaludku Ústav pro studium totalitních režimů, jenž nepracuje, jak by dle jeho vkusu a přání měl: je přece jeho první povinností vyložit (komunistický) systém. Velmi správně! Již kvapím, abych jej vyložil. Budu především odporovat standardnímu tvrzení někdejších pomocníčků totalitní moci, že tak to tenkrát holt bylo a že jsme celí rozpálení pro ideje komunismu byli my mladí všichni. Nebyli! Rudě ošátkovaní pionýři, zpitomělá dítka zpitomělých rodičů, modrokošilatí svazáci, skladatelé básniček jásajících nad moudrostí velikého Stalina či zase lamentujících neutěšitelně nad Gotttwaldovým skonem, byli mezi námi spíš v menšině, a to v menšině zlovolné a velmi obávané, jíž bylo záhodno se vyhýbat obloukem. Pan Uhde líčí obraz studentíků, no dobře, trochu poblázněných rudou ideologií, ale jinak bezelstných, kteří by se, chraň Bůh, nikdy nedopustili nějaké podlosti, a když se jí přece jen dopustili, pak jen proto, že k tomu byli přinuceni jako každá jiná oběť režimu. To mi nechce souhlasit. Mám v paměti něco po čertech jiného: svazácká komanda, zabírající a pustošící naše skautské klubovny. Vyhazovací komise, v nichž nikdy nechyběl třídně se tvářící svazák, spolurozhodující, kdo smí setrvat na studiích a kdo pomaže k lopatě. Celé šiky dobrovolných fízlíků v příhraničních obcích, sledujících bedlivě, neubírá-li se někdo neznámý podezřelým směrem; ubíral-li se, okamžitě letěli s udáním. Nikoliv, pane Uhde, nebyla zde jednak nevinná zkomunizovaná mládež, jednak krutí pochopové komunistické moci, byli jen staří mazáci katovského řemesla a jejich učedníci, stejně horliví a stejně ochotní zničit každého, kdo byl v jejich očích nepřítelem. Obzvlášť uvědomělí jedinci se stávali ... nu, například důvěrníky. Domovními, dílenskými, fakultními, kolejními, všelijakými jinými. Pochopitelně byli řádně zaučeni; pochopitelně znali svou povinnost neprodleně ohlásit každého, kdo se jim podezřele ochomýtal po rajónu. A pochopitelně tuto povinnost svědomitě, ba s hrdostí plnili. Ano, byl to čas třídního boje, přesně jak tvrdívali komunisté, a měl dvě fronty: jednou byla utlačovatelská moc a její dobrovolní - dobrovolní, zdůrazňuji - ochotníci, druhou my ostatní. Kunderovo jméno na policejním hlášení do těch souvislostí až příliš dobře zapadá.

    Jako mnoho jiných, i pan Uhde se snaží vyklouznout z nastalé situace tvrzením, že přisluhovačství komunistické zvůli je nutno hodnotit z tehdejšího, nikoliv z dnešního pohledu. K doložení toho vypráví, kterak ho v pionýrském věku inspirovala čekistická bajka o Pavlíku Morozovovi, jak si kladl otázku, zda i on by dokázal udat vlastního tátu, kdyby se projevil jako nepřítel režimu, a mučilo ho pomyšlení, že by to třeba nesvedl. Což se nám může jevit dosti příšerně, ale pan Uhde hned vše dialekticky vysvětlí: Já jsem jednal v duchu hodnot, které jsem vyznával. A ptám se: máme právo z dnešního hlediska soudit smýšlení člověka z roku 1950? Nu, kdo se ptá, má dostat odpověď. Ovšemže máme to právo, ctný muži, a víc než právo. Ze smýšlení se odvíjejí skutky; a kdyby ideologická zaslepenost měla být omluvou, museli bychom připustit, že i Hitler jednal v duchu hodnot, jež vyznával, i doktor Mengele, i Muhammad Atta, když řídil unesené letadlo proti věžím newyorského obchodního centra, i fanatický přívrženec Hamásu, když opásán trhavinami nastupuje do školního autobusu. Není ideologie tak zvrhlé, ani činu v jejím jméně tak hrůzného, aby nebyl veden vírou v dobrý účel. A pochopitelně i v nezbytnost jakýmikoliv prostředky odstranit ty, kteří stojí vznešenému cíli v cestě. Kdybychom rozvinuli páně Uhdeho ideu ještě o kousek dál, vyplynulo by z ní logicky, že i kapsář, i loupežný vrah jedná v duchu vyznávaných, totiž zločineckých hodnot. Pročež, jak patrno, chybí cosi v argumentaci myslitelově, a budu tak smělý, že povím co: záleží velice na obsahu vyznávaných hodnot. Je-li mizerný, záporný, zločinný, není jednání v jeho duchu okolností vše-omluvně polehčující, nýbrž přitěžující. Individuální zločinec je schopen v duchu jím vyznávaných hodnot zavraždit kvůli padesátikoruně chromou babičku. Ideologický zločinec je, rovněž v duchu jakýchsi hodnot, připraven se podílet na vyvražďování milionů. Snad jsem teď zašel až příliš daleko, ale tak to dopadá, když dovedeme bláznovskou logiku na konec jejího bláznění.

    Upíše-li se kdo peklu, nesmí se pak divit, že peklo usiluje o jeho duši. Uvádí pan Uhde příklad své kamarádky, již estébáčtí pekelníci vábili do svých tenat takto: Vždyť jste vlastenka! Vy nechcete pracovat pro svou vlast? Jak řečená vlastenka zareagovala, už nepraví, ale můžeme si to domyslet z hned následujících vět: Tehdy podat zprávu o nepříteli byla povinnost. A jako právnický synek mám i dojem, že to bylo povinné. I hleďme, jaké hodnoty lezou z nitra disidentova. Bane. Jsou, vzácný muži, povinnosti uložené zločinným režimem, má-li kdo tu smůlu, že do něj z dopuštění Božího spadl; není však mravní povinností jich být poslušen. Stojíť povinnost mravní vždy a za všech okolností nad povinností lotrovskou. Neplatí ani výmluva, že plnění lotrovské povinnosti bylo za těch časů nevyhnutelné, jelikož neuposlechnutí mohlo mít zlé následky. V té pasti nikdo uvíznout nemusel, do ní se přece lezlo z vlastní vůle, ať vypočítavé, ať hlupácké. Ale i pak byly cesty, jak z ní vyklouznout. Někdo zpříma a mužně: tohleto, pánové, vám já dělat nebudu. Byli takoví, že tak učinili a odebrali se ohmatávat krumpáč; za nevstoupení do strany, za odmítnutí udavačské kariéry ani bolševik nikoho nezavíral, jen vyhazoval. Znám i člověka mně blízkého, který se estébácké nabídce vyhnul tím způsobem, že pověsil na hřebík povolání, jež ho těšilo, a oddal se potulnému životu montážního dělníka, týden tuhle, týden tamhle, až ho poslové temné moci přestali obtěžovat. Došla též sluchu mého sága o jakémsi muži, jenž vyzván estébé k donašečství si vyžádal týden na rozmyšlenou; po uplynutí té lhůty se dostavil s rozjasněnou tváří, tak jo, soudruzi, budu vám dělat toho informanta, poradil jsem se s naším velebným pánem, a on mi to schválil. »Ježíši,« chytli se prý estébáci za hlavu, »koukejte vypadnout, vy troubo!« Za pravdivost té povídky neručím, ale není-liž pěkná?

    Zbývá vyřešit problém, jak by si dnes měl počínat ten, kdo v oné temné době lotrovským hodnotám uvěřil, snad i úkol udavačského důvěrníčka na sebe vzal, pozdějším zmoudřením však od rudé víry odstoupil. Tedy především: nehledat cestičky, jak se z někdejší zhlouplosti vymluvit. Nevystupovat v roli kazatele, v níž se neosvědčil, nepoučovat, neřečnit, sebe-obranné traktáty nesepisovat, z nichž beztak stará špína vždycky nějakou dírou vypluje, jak pan Uhde co nejnázorněji předvedl. Uznat, že byli jiní, rozumnější, a neklást se za příklad. To v případě těch, kteří komunistické lotrovině přizvukovali, ale zlého činu se nedopustili, ať jim v tom bránil zbytek mravního vědomí, ať proto, že se jim nenaskytla příležitost.

    Těm pak, kteří mez zlého činu překročili, těm, jejichž svědomí tíží zničené životní dráhy obětí, léta kriminálů, slzy a zoufalství, zbývá cesta jediná, cesta pokání. Za starých časů se kající zlovolníci k stáru uchylovali do klášterů; to by mohla být dobrá rada i dnes. Z tisku se dozvídáme, že trapistická řehole zřídila klášterní útulek v Novém Dvoře na Toužimsku, tam by se mohl uchýlit bývalý komunistický přisluhovač, míra jehož hříchů převýšila odpustitelnou mez, a dožít konce svých dnů v modlitbách, mlčení a práci. Nebo také neudělat nic z toho, vstoupit do KSČM, zlobit se na americký radar a říkat - ono za toho Gottwalda nebylo všechno tak zlé, a on měl ten Stalin kus pravdy. Jest upřímný bolševik lepší licoměrného obrácence.

    Luděk Frýbort, Hannover




    Kdo je Miroslav Dvořáček - svědecké prohlášení a osobní posudek.

    Na internetu koluje několik set článků, zabývajících se kauzou Kundera.
    Ponechávám stranou hádku o to, kdo je nebo není vinen udáním Dvořáčka a jeho vězněním, a zdali byl či nebyl spisovatel Milan Kundera morálně oprávněn oznámit policii Dvořáčkovu přítomnost v Praze. Byl v situaci, v níž další dva lidé už o věci věděli, zanícený komunista Dlask a komunismem poblouzněná Ivana Militká, pohybující se ve společnosti lidí snících o připojení ČSR k milovanému Sovětskému svazu. Případné rozhodnutí 'neoznámit' bezpochyby mohlo mít pro Kunderu velmi nebezpečné následky - ambiciozní komunističtí předáci neváhali používat vraždu jako prostředku k postupu v stranické hierarchii již od své revoluce.
    S komentáři se ozvalo několik inteligentních autorů, jako např. Bohumil Doležal a Karel Hvížďala. Trochu horší je, že událost probudila obavy o reputace starých namočených přátel, jako třeba u Arnošta Lustiga s jeho prohlášením, že „Komunistické dokumenty by se měly spálit". To je ono ! Spálit, spálit a ÚSTR zrušit!!! Nemůžeme přece riskovat, že se dostanou na světlo boží dokumenty o vlastizradě mnoha zasloužilých soudruhů (viz "tlustá čára").
    Množí se, bohužel, také výplody leninských "užitečných idiotů", nasazených ve všech odvětvích sdělovacích prostředků, v nichž je můj přítel Miroslav Dvořáček hrubě urážen. K tomu nemůžu mlčet.
    Prohlašuji, že MIROSLAVA DVOŘÁČKA, plk. let. v.v., znám 61 roků, od 1. října 1947.
    Svou vojenskou přísahu složil 28. října 1947, tedy před 25. únorem 1948, v Letecké vojenské akademii (LVA) v Hradci Králové a zůstal jí věrný. Prvních 12 let. voj. akademiků bylo vyloučeno z politických důvodů již o 17 dní po puči. Ti primitivové na MNO ani jména opsat neuměli - v rozkaze podepsaném Reicinem je 7 chyb! Druhá várka následovala v červnu a třetí, v níž byl Dvořáček, Juppa, já a mnoho dalších, 21. prosince 1948, den před vánoční dovolenou. Degradováni na vojíny pěchoty jsme byli v půlce ledna 1949 a zároveň s námi byl vyhozen z letectva zbytek našich velitelů a profesorů, starších a námi velmi vážených kolegů, kteří sloužili za války v Royal Air Force, včetně náčelníka štábu LVA, gen. (tehdy pplk.) Jaroslava Muziky, o němž ještě bude řeč.
    Ačkoliv jsem napsal, že udáním se zabývat nebudu, vzhledem k tomu, že různí pisálkové do nekonečna omílají nesplněné legální požadavky jako třeba absenci čísla občanského průkazu na policejním oznámení, musím se tu zmínit o dvou věcech:
    Předně, občanský průkaz jsem nikdy v životě neměl, republiku jsem "opustil", ale jen fyzicky, takže jsem "nezahynul" a předpokládám, že Milan Kundera občanku o několik měsíců později také ještě neměl. Měli jsme tenkrát "Kennkarte" s razítkem "Angehöriger des Protektorats Böhmen und Mähren", dvěma otisky prstů a fotografií. Kdy byly občanky zavedeny nevím a pochybuji, že ČSR převzala po Němcích jejich číslovací systém. Ale opravdu nevím - snad mě někdo poučí.
    Za druhé, a to je tu pro nás důležité, nikdo z nás, tedy ani Miroslav Dvořáček, nebyl formálně propuštěn z našeho závazku sloužit 12 let v čs. letectvu. Komunistické vlastizrádce jsme neuznávali jako legální vládu ČSR, takže když všichni námi uznávaní velitelé byli zpátky v R.A.F. a vše nasvědčovalo tomu, že válka vypukne co nevidět, šli jsme také.
    Podávám tímto svědectví o tom, že po přechodu hranic jsme se všichni, tedy i Miroslav Dvořáček, Miroslav Juppa a Josef Hájek, při nejbližší příležitosti hlásili prostřednictvím nejbližší stanice R.A.F., tehdejšího škpt. Miroslava Laštovky a pplk. Jaroslava Muziky poslednímu nekomunistickému veliteli Letecké vojenské akademie, plk.gen.št. Karlu Náprstkovi. Nemám číslo jejich občanek a nemůžou mi už nic dosvědčit, ale měl jsem s nimi až do jejich smrti rozsáhlou korespondenci v níž by se asi něco našlo. Muzika se ještě dožil rehabilitace, z vojína na generála.
    Miroslava Dvořáčka dobře znám jako vysoce motivovaného důstojníka čs. letectva, který "neutekl" a "nezběhl"; šel do třetího odboje a ne do "emigrace". Podávám svědectví o tom, že se octl v březnu 1950 v Praze protože to pokládal za svou vojenskou povinnost. Vím to, protože jsem s ním, s Juppou a s Hájkem, mluvil v Ulmu nedlouho před jejich nasazením.
    Když mu tedy předhazují výtečníci, kteří všechno vědí a znají, že "utekl", "zběhnul z vojny", "emigroval do Německa" a že je to "diverzant", považuji to za urážky a nadávky nejhrubšího zrna. Obzvláště citliví jsme na to, že jsme házeni do jednoho pytle s "emigranty", zvanými "hanební" (viz báseň jisté národní umělkyně a její heslo "Psovi psí smrt!" - Tvorba 1951).
    Jeden z nich popsal Dvořáčka jako " .... kopečkáře, kterého po jeho emigraci doopravdy vyškolili Američané v oné diverzantské vile na předměstí Mnichova. A ne že ne. Vyškolili. A poslali ho sem nazpátek, aby škodil. Tak jakýpak soucit." !! O rozsudku na 22 let v uranovém koncentráku: " .... grázl, který si to nejspíš zasloužil" !!! Co si mám myslet o něm nebo o lidech, kteří takového člověka vybrali do Rady Českého rozhlasu ?!!
    Jiný tzv. "levicový intelektuál" narozený pár let po policejním zápisu a postrádající na něm číslo Kunderovy občanky se ptá: "Co kdyby Miroslav Dvořáček začal vraždit obyčejné lidi tak jako bratří Mašínové?" K tomu mám trochu osobní vztah, protože "here but for the grace of God go I" - přeložte si to sami. Ale opravdu - "Co kdyby?" Také jsem překročil, resp. přeplaval hranice s pistolí v ruce a dostal se s ní přes ruskou zónu do Vídně. Co kdybych byl také "začal vraždit obyčejné lidi"? Naštěstí to nebylo zapotřebí, notně se mi ulevilo.
    Co si mám ale myslet o tomto "levicovém intelektuálovi", když se o něm dočítám, že mu v roce 1978 (!!!) dovolili vystěhovat se do Anglie? Může nám prozradit číslo stvrzenky, kterou zaplatil republice nemalou úhradu svého vzdělání, jako museli "upravenci" (viz Wikipedie), kteří se zrovna v téže době vraceli do ČSSR odprosit Husáka? V tom případě by měl aspoň nárok na označení "emigrant", dokonce na rozdíl od nás bez pejorativního přízvuku. Jestliže ale tu stvrzenku nemá, nebo na ní není podpis a číslo občanky státního úředníka, jenž ji vystavil, budu nucen usoudit, že do Anglie odjel nějak, hmmm, služebně. Tento dojem je zesílen zjištěním, že spolupracoval s Janem Kavanem, který dělal pro "Mírové hnutí" financované Sovětským konzulátem v Kanadě propagandu proti NATO.
    Bohužel takových ještě běhá po republice a po světě! Dodnes např. nevím, kdo mě hlídal v Austrálii; jak jsem později zjistil, věděli o mně skoro víc než já sám o sobě.
    Nechtěl jsem pana Kunderu zatahovat do mého osobního posudku Miroslava Dvořáčka, ale zase musím. Kdybych totiž byl panem Kunderou a někdo mě začal obhajovat básnickými otázkami o tom, co jsem měl nebo neměl vědět ve svých jednadvaceti letech, rychle bych mu zatelefonoval, aby byl radši ticho. Zvlášť kdyby dotyčný svou otázkou prozrazoval, že jeho výchova prošla prádelnou mozků konce padesátých a začátku šedesátých let a jeho rodiče se asi báli mu vysvětlit, co se to vlastně stalo v období dvou až sedmi let před jeho narozením. Mohli tím aspoň částečně napravit utrpěnou škodu.
    Otázka zněla: "A měl mladý Kundera v roce 1950 už vědět, že komunistický režim je protiprávní a nelidský? V březnu 1950 ještě nebylo jasné, že režim v Československu půjde cestou monstrprocesů a justičních vražd. Určitě to nemuselo být jasné jednadvacetiletému studentovi, který byl komunistou. ..."
    Shodou okolností jsem stejně starý jako pan Kundera, takže můžu tazateli odpovědět: „Mohl, pane doktore, věru mohl!" Co byla KSČ musel postřehnout každý mladý člověk alespoň průměrné inteligence. Těžko mohly někomu uniknout zprávy o dopisech ve výbušných obálkám, které dostávali nekomunističtí ministři, zastrašování začalo hned po válce, českoslovenští občané ruského původu mizeli v Gulagu už od roku 1945. A ta scéna se zdviženými pěstmi, kterou spisovatel Kundera později použil, ta se mu určitě vtiskla do paměti už v roce 1945 nebo 1946. Všichni jsme věděli, co se dělo !
    _______________________________________________
    Závěrem bych chtěl požádat naše historiky o jednu laskavost.
    Pokud budete někde uvádět vojenskou hodnost u jmen Dvořáčka a jiných perzekvovaných a rehabilitovaných vojáků, přidejte jim, prosím, v závorce zkratku (AR). Bude to označovat, že jsou Antikomunisté, Rehabilitovaní, aby byli zřetelně odlišeni od komunistů, kteří byli v padesátých a šedesátých letech dvacátého století povýšeni do svých hodností za tzv. „budování lidové armády". To byl takový odborný název pro dokazování věrnosti Straně "bdělostí a ostražitostí", což v praxi znamená udáváním kamarádů.
    Mého přítele antikomunistu Miroslava Dvořáčka, plk.let.v.v.(AR) je nutné odlišit nejen od komunistů, ale také od nekomunistů. To jsou ti, kterým se v angličtině říká "fence-sitters" - ti, kteří seděli na plotě a čekali na kterou stranu bude výhodnější se přidat.
    Václav Chadim, Canberra, Austrálie, v předvečer 28. října 2008


    Narodni hrdina Josef Masin ke Kunderovi a dnesku.

    Skoda ze me nebylo tenkrat o par let vic, sel bych do toho s vami.
    Jirka Vanek

    Nazdar Jirko,

    Pouze skoda, ze jich bylo jenom sest! Kdyz se mne jeden z tech komunistickych prebarvenych Chartistu v Berline pred jeden a pul rokem ptal, jestli mohu dobre spat, to je prave to, co mi neda spat. Skoda, ze hodne tak zvanych i skutecnych protikomunistu plytvaji dnes v Cechach munici na ruznych vedlejsich kauzach misto aby se soustredili na snahu zrusit komunistickou stranu, na odstraneni komunistu z verejneho zivota, zruseni kontinuity komunistickych zakonu, zruseni zbytkovych trestu, na obnovu soudniho systemu, aby se zasazeli o navrat rozkradenych majetku, obnovu skolstvi o zavedeni uceni historie a demokratickych hodnot.

    Vysledek poslednich voleb o kterych si lide v Cechach mysli, ze samotne chozeni k volbam je jiz demkracie ukazuji, ze to tam jde vlastne opacnym smerem. Cizkove si pletou demokracii s Bavorakem, nebo Mercedesem a svobodu s cestou do Karibiku, nebo mozna radeji na Kubu.

    To vse jsou nasledky zlocinu a podrazu spachanymi Vaskem Havlem a jeho kumpany v 89tem roce a po te. Jsem zhrozen postojem tech, kteri hledaji vymluvy pro Kunderu a vidi problem v uverejneni jeho jmena a jmen podobnych lumpu. Podle mne stoji tito na stejne urovni jako on. Skvorecky, Salivarova, Uhde, vsak znas jejich jmena a znas tech jmen vice nez ja! Je tez na case aby Stb zaznamy obou polistopadovych panu presidentu uvidely svetlo sveta.

    Jmena vsech tech kteri spachali podobny zlocin jako Kundera a stoji v ocich verejnosti musi byt bez jakychkoliv ohledu uverejnena. Kundera, horlivy clen strany, s jeho minulosti, je vinen jiz jen svou minulosti. Dvorackovo jmeno je pouze jednim z tisicu tech ktere komunisti zavrazdili bud na hranicich nebo v zalarich. Kundera je na vsech spoluvinen. Kde je to prekvapeni?

    Radek a ja neuznavame pravoplatnost (post)komunistickych soudu a pravniho radu v dnesti Ceske republice, ktera je troskou toho zac my a nasi pratele jsme bojovali. Je to tez duvod proc i nadale nemame v umyslu se tam za trvajici situace navratit. Povazujeme za dulezite, aby se v Cechach do politiky dostali a se tam udrzeli lide s cistym stitem. Musime je podporovat. Vyber je vsak maly!

    Nerikam, ze znam dobre vsechny aktery, kteri mi pisi a nesouhlasim s mnoha udajnymi horkymi kauzami. Za 55 let se hodne zmenilo! Vetsinu tech lidi jsem nikdy osobne nepotkal a neznam. Pro nas je stale jeste dulezite odstranit komunisty a pomoct napravit to co spachali. Tve informace ktere jsi uverejnil nam pomohly porozumet tomu co se v Cechach odehravalo v 70tych letech a pozdeji, kdo jsou ti kteri zbavili narod vitezstvi nad komunismem. Udelal jsi dobrou praci!

    V Losanech u Kolina, kde se nas otec narodil se porada poslednich par let mala oslava vzdy k vyroci narozenin naseho otce. Tento rok jsem opet napsal dopis za nas tri sourozence, ktery byl precten mou dcerou Sandy. Prikladam jej pro zajimavost.

    Vse nejlepsi a pozdrav,

    Pepik

    ...

    Vážené dámy, vážení pánové,

    děkujeme Vám za účast na dnešním pietním shromáždění před bránou bývalého statku rodiny Mašínů, kde se před více jak 112 roky narodil náš otec, in memoriam generálmajor Josef Mašín, jehož památku i památku jeho přátel, generálů Josefa Balabána a Václava Morávka si dnes znovu připomínáme.


    Pamětníci mnoha minulých shromáždění, které se konaly na tomto místě, si možná vzpomenou i na slova některých řečníků, která tu byla, počínaje rokem 1945, pronesena. Slova připomínající odkaz, který nám i následujícím generacím občanů této země tito tři hrdinové zanechali. Avšak bilance jejich odkazu je do dnešního dne neutěšená !


    Necelé tři roky po skončení druhé světové války, po dosažení vítězství nad nacismem, vítězství, ke kterému tito tři vojáci významně přispěli, bylo jejich dílo zmařeno. Demokracie byla v Československu pošlapána a památka i odkaz těchto tří bojovníků byl zneuctěn smečkou komunistů, s nepřímou pomocí těch, kteří se jejich násilí nevzepřeli.


    Během následujících čtyřiceti let byla historie této země komunisty zkreslena, hospodářství ničeno, morálka obyvatelstva zkorumpovaná a výchova mládeže devastována. Komunisté po sobě zanechali hospodářské trosky, jejichž dokladem je pouhý pohled za bránu statku, ve kterém se náš otec narodil.


    Těch, kteří se nacistickému a komunistickému násilí v této zemi vzepřeli, věru nebylo mnoho. Generálové Mašín, Balabán a Morávek, tři z těch nejstatečnějších, padli v boji proti nacistům. Zdena Mašínová, manželka generála Josefa Mašína, zemřela v komunistickém vězení. Naší druhové v boji proti komunistům, Václav Švéda, Lošaňák ze sousedního statku, Zbyněk Janata a Ctibor Novák zahynuli na komunistickém popravišti.


    Období komunistického útlaku po sobě zanechalo hospodářské a morální trosky, kterých jsme stálými svědky i dnes, téměř dvacet let po celosvětovém pádu komunismu. Mnoho se v této zemi nezměnilo ! Kontinuita komunistických zákonů zaručuje, aby rozkradené majetky i nadále zůstaly v rukou těch, kteří si je pod jejich ochranou přivlastnili. Soudnictví a hospodářská moc je i nadále v rukou bývalých komunistů. Komunistické zločiny nebyly potrestány. Stále ještě platí zbytkové tresty ze zákona z počátku devadesátých let o soudních rehabilitacích, ktere jsou urazkou tech, kteri proti komunistum skutecne bojovali. Komunistická strana nejenže ještě existuje, ale její zástupci sedí v Parlamentu a dále spolurozhodují o platných zákonech a nositelích státních funkcí a hodností v této zemi.


    V letošním roce se Parlamentu České republiky při jednání o novele zákona týkajícího se další existence komunistické strany a jejich symbolů, našlo pouze sedm zákonodárců, kteří hlasovali pro přijetí těchto opatření. Jiný podobný návrh zákona není v dohledu. Během příštích týdnů se budou v Čechách konat volby do Senátu a krajských zastupitelstev. Je na občanech této země aby dokázali, zda Česká republika a její občané jsou hodni obětí a odkazu těch, kteří za svobodu a demokratickou budoucnost své vlasti zaplatili cenu nejvyšší.


    Naše společná práce ještě není skončena ! Vřele Vám děkujeme za Vaší účast !


    Ctirad, Josef a Zdena Mašínovi

    hlavni stranka Blogu Bohemia

2 komentáře:

  1. Potucek13:01

    Jen bolsevicka svine se muze zastavat udavace Kundery

    OdpovědětVymazat
  2. Anonymní22:30

    PF 2010!
    Josef Pepa Nos.

    OdpovědětVymazat