21.11.08

Králové Šumavy, hrdinové zamlčení

Nebýt té Kunderovy aféry, do smrti bych se snad nedozvěděl, jakou mám mezeru v dějinách poúnorového času. Teprve díky ní vešlo v obecnou známost, že byli jacísi lidé, jimž se estébáckou terminologií říkalo agenti-chodci, co a jak a proč dělali a kolik jich bylo, předtím to nikomu nestálo za zmínku. Až teď jsem si naplno uvědomil, jaká úžasná lidská kvalita, jaké hrdinství proválo touto zemí a zaniklo buď v nepovšimnutí, nebo v opovržení. Že byli muži čeští čestní a stateční až k sebeobětování, kteří se rozhodli nepřijmout únorovou kapitulaci a šli dál konat to, co pokládali za svou povinnost. Bojovníci proti komunismu ze všech nejprvnější, svědomitě plnící svůj svěřený úkol, třebaže si museli být vědomi osudu, jenž je pravděpodobně čeká. Pět set jich bylo dopadeno a vrženo do vězení, dvacet jich skončilo na šibenici, a snad někteří nástrahám drábů komunistické moci unikli, ale jimi se režimní propaganda nechlubila a ani sametová demokracie o ně jaksi nejeví zájem, takže o nich nevíme nic. Nic. Kde jsou? Co se s nimi dělo dál? Díky Kunderově aféře víme o panu Miroslavu Dvořáčkovi; žijí někde v exilu nebo v některém domově důchodců další, zapomenutí, zamlčení? A kde jsou hroby těch, kteří v té službě obětovali život? Kde těch, kteří podlehli sadistickému režimu komunistických lágrů? Zajímá se o to někdo?

S velkou námahou dáváme dohromady dějiny toho, čemu se dostalo titulu »třetí odboj«, a nemáme je dohromady čím vyplnit. Je tu skupina bratří Mašínů, o nichž ledakdo nemůže slyšet, aniž by mu vyrazila pěna kolem úst, několik dalších, bezejmenných, a to by tak bylo. Pak už jen muklové, vězni bolševického Gulagu ... ale ano, zajisté, i oni jsou hodni naší úcty a vděku. Je ale podivné, jak se zdůrazňuje jejich lágrové utrpení a ne činnost, jež mu předcházela; jak rádo je v Čechách slaveno trpitelství, ale na boj se zbraní v ruce je pohlíženo úkosem. Je kromě komunistické zamlčovací taktiky také to příčinou, proč i dnes je hrdinská epizoda kurýrů-chodců zastíněna clonou zapomnění? Chodili přes hranice ozbrojení, že ano. Snad i stříleli, když šlo do tuhého, a někoho při tom zastřelili. Nějakého péesáka nebo vesnického, jak se jim říkalo, pomocníka, malého, záludného udavače. Takže vrazi, jako bratři Mašínové. Je to tak?

Je asi chyba, že jich bylo moc. Pětice mašínovců se ještě nechá oštemplovat za vrahy, ale počet těch, kteří chodili sem a tam přes hranice v pověření západních informačních služeb, šel do stovek, nikdo neví do kolika. A když se k nim připočtou i stateční lidé z příhraničních vesnic, kteří je převáděli tajnými stezičkami, a ti, kteří jim ve vnitrozemí poskytovali přístřeší, jídlo a morální podporu, a jiní, kteří všechno z této strany hranic organizovali ... pane, to už je nějaké množství, to už by vydalo na prapor pěšího vojska a kdoví, jestli ne na víc. To už žvást o vrazích ztratil svou působivost naprosto, najednou máme v dějinách vojsko hrdinů, na něž by národ mohl a měl být hrdý. Ale jaksi není. Proč?

Po všelijakých bolševických partyzánech se dodnes jmenují ulice. Jména šumavských kurýrů neznáme. Jsou možná jako jméno Miroslava Dvořáčka zapsána v nějakém udavačském protokolu, ale asi už ani to ne. Nikde nenajdeme řádek o jejich střetech s komunistickou mocí, třebaže by to vydalo na edici vysoce napínavých románů, máme jen Kachyňův a Kalčíkův úslužný paskvil Král Šumavy. Nebyl by pomalu čas zvednout oponu mlčení? Vyhledat poslední žijící kurýry a představit je národu - podívejte se, Češi, tohle jsou vaši hrdinové, tady je někdo, koho si konečně můžete vážit! A pan prezident, který někdy věší metály na kabát za mnohem nepatrnější zásluhy, by je mohl vyznamenat nejvyššími řády civilními i vojenskými; a nějaký nadaný umělec by mohl vytvořit důstojný pomník Šumavského kurýra a umístit jej ... třeba na Loretánském náměstí. Proč ne, když tam může stát socha Edvarda Beneše, muže rozporné pověsti, o němž se dodnes vedou hádky, jestli své vlasti spíš sloužil, nebo ji spíš nechal na holičkách. A pár ulic by se v Praze mohlo po zamlčených hrdinech pojmenovat, beztoho jich hromada ještě teď nese jména různých okresních bolševiků a Gottwaldových dvorních pěvců. A do učebnic vepsat, do školních osnov, aby děti - a nejen ony - našly vzor opravdového, filmově nenalakovaného hrdinství. A tak dále. Dlouhá by byla řada coho, co by ještě bylo možno a záhodno udělat, aby se zvedla bolševiky spuštěná opona mlčení kolem jediných králů Šumavy, za něž není třeba se stydět. Ujme se toho někdo?
Luděk Frýbort, Hannover

2 komentáře:

  1. Anonymní2:29

    Právě jsem se vrátil z prodlouženého víkendu na Šumavě,kde jsem občas zašel do míst bývalých drátů na "čáře".Tam jsem myslel přesně na to,co Vy.Hrdinstvím bylo nejen splnit úkol,ale i projít tam a zpět tím nehostinným krajem! Ano,vřele podporuji Váš nápad:tito chlapi (možná i ženy) zasluhují VELKÝ DÍK a odměnu alespoň v podobě krásného památníku. P.T.

    OdpovědětVymazat
  2. Anonymní23:33

    moc hezka idea jenze 90% obyvatel zapadniho pohranici spolupracovalo pri odchytu agentu chodcu a trocha historie kolik londynskejch parasutistu bylo chyceno na zaklade ceskych pomahacu jakchces toto tema zpracovat aniz by ses dotknul pravdy ktera by se i dnes po tolika letech mohla nekoho neblaze dotknout,vzdy kdyz projizdim sumavskou hranici dostanu depresi a v duchu vidim hroby tech co neprosli,v duchu smekam myhay

    OdpovědětVymazat