Quo Vadis, Česko?

Média nám v poslední době předkládají spousty různých úvah a bilancování týkajících se uplynulých dvaceti let. Skutečnost je však neradostná a není žádný důvod k oslavám. Standarta s heslem „Pravda vítězí“ sice stále vlaje nad Hradem, ale připomíná spíš další povedený výtvor z dílny dezinformačního oddělení, které za totalitního režimu odvádělo „skvělou“ práci a vede si dobře i nadále.

Přestože nás NATO přijalo za své spojence, nemáme jeho plnou důvěru. Očekávalo se, že po tzv. sametové revoluci si Češi udělají ve své zemi pořádek, vypořádají se s černou minulostí, začnou budovat demokratickou společnost a s čistým štítem se připojí k ostatním světovým demokraciím, které si zakládají na osvědčených trvalých hodnotách. Nestalo se. Česká republika se stále víc utápí v žumpě korupce, organizovaného zločinu a podvodů, za přihlížení absolutně nefunkční státní správy. Lidé ze zoufalství čím dál víc tíhnout k levici, socialistům a komunistům, aniž by si uvědomovali, že danou situaci ve státě účelově vyvolávají a podněcují právě oni s cílem dostat se opět oficiálně k vládní moci. Privatizaci využili k přechodu od politické vlády k ekonomické a nyní si už bez skrupulí jdou za svým cílem doslova přes mrtvoly. V zahraničních bankách a společnostech (nebylo jich málo), kde za minulého režimu prali celá desetiletí špinavé peníze z obchodů s drogami, zbraněmi a z výcviku teroristů, měli a stále mají tučná konta, sloužící jim k ovládnutí domácího hospodářství a ke sponzoringu všeho, co hned v zárodku přidusí demokracii a vše, co k ní náleží. Mají svůj dlouhodobý strategický plán, který naplňují. Podařilo se jim sehrát svůj vlastní pád, aby postupně srovnávali propastnou zaostalost za západní životní úrovní, vyspělými technologiemi apod. (Viz Anatolij Golicyn – Nově lži za staré /New Lies for Old; Perestrojkový podvod /Perestroika Deception; obě knihy by měly být povinnou četbou pro každého, kdo chce znát pravdu. Stejným tématem se také zabývá poučná kniha Roberta Buchara – Revoluce 1989 a další tituly a studie.)

Nelze pochybovat o účasti československých komunistických tajných služeb ve spolupráci se sovětskými a dalšími z tzv. východního bloku na teroristických operacích ve světě, organizovaném zločinu a vším, co s ním souvisí, včetně výroby a distribuce drog, krádeží technologií atd. (Každý rok se na čsl. Radě obrany vyhodnocovaly úspěchy týkající se krádeží technologií. Např. na konci r. 1967 tehdejší šéf Zpravodajské správy generálního štábu ČSLA (Zs), gen. Oldřich Burda hlásil, že 20-25% ukradených technologií za daný rok, jejichž hodnota byla Zs odhadována na 300 milionů dolarů, bylo získáno pomocí drog. J.D.Douglass, Jan Šejna, Rudý kokain, str. 65) O těchto skutečnostech vypovídali četní přeběhlíci/uprchlíci z komunistického „ráje“ a jejich výpovědi byly potvrzeny západními zpravodajskými službami. (Např. dvojí agenti Luděk Zemenek aka Rudolf Herrmann, jeho východoněmecká manželka Inge i jejich syn; Ladislav Bittman aka Lawrence Britt ve své výpovědi týkající se komunistických aktivních opatření a dezinformací před americkým Kongresem – podvýborem pro vnitřní bezpečnost – 5. května 1971; Jan Šejna a jeho dvě výpovědi před americkým Kongresem dne 14. listopadu 1992 a 17. září 1996 a další, které detailně popisuje např. John Barron ve své knize KGB – The Secret Works of Soviet Secret Agents; Claire Sterlingová ve své investigativní publikaci Terror Network; Joseph D. Douglass + Jan Šejna v knize Red Cocaine, Jan Šejna v knize We´ll Bury You a mohl by následovat výčet mnoha dalších výpovědí i publikací).

Komunisté a jejich tajné služby neváhali pro své účely zneužívat lékařské vědy, zejména psychiatrii. I v této oblasti plnilo Československo pilně a bez morálních zábran zadané úkoly. Podrobnosti lze nalézt např. v knize Josepha D. Douglasse Betrayed, v knize Vadima J. Birsteina The Perversion of Knowledge – The True Story of Soviet Science, zmínky lze najít ve Zprávě dokumentační komise K231 či v knize Dagmar Šimkové Byly jsme tam taky a v dalších publikovaných materiálech.

Kdo sleduje politickou scénu a chod státu od konce roku 1989, ten je přímým svědkem toho, co se v Česku děje a dokáže si odpovědět, kam to asi může logicky dospět. Organizovaný zločin prorostl do těch nejvyšších sfér, je všude kolem. Co se stalo se statečným policejním důstojníkem, ředitelem policejního Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) plk. Janem Kubicem a jeho týmem, včetně jeho mluvčí Blanky Kosinové? Proč nemohli dál vyšetřovat a dotáhnout věci do konce? Proč byli odejiti, proč nebyli dodnes zbaveni mlčenlivosti a proč nebyla tzv. Kubiceho zpráva (případy Antropoid, Loreta a Pokr) řádně vyšetřena a zveřejněna? Kdo z obyvatel Česka např. věří, že zástupce policejní správy hl. města Prahy, policejní důstojník se slibnou kariérou, plk. Zdeněk Janíček spáchal sebevraždu? V únoru 2005 jej nalezli ve sklepě paneláku, kde s rodinou bydlel. Byl oběšený, plný podlitin a na těle (i na zádech) měl 29 bodných a řezných ran! Státní zástupce Michal Zachystal dospěl i napodruhé k závěru, že Janíček spáchal sebevraždu. V Kubiceho zprávě se říká, že jeho jméno bylo údajně vytaženo z klobouku, kde byla na papírkách i další jména. Musel zemřít.

Sice téměř denně slyšíme o různých kauzách, avšak ty pak následně vyšumí doztracena. Jak je to možné? Několik let se široký veřejný zájem upíral ke kauze Vladimíra Hučína, bývalého kapitána BIS. Kde jsou všechny ty nadevše utajované skutečnosti, dokumenty, o nichž se stále hovořilo? Bylo vše jen účelové, aby veřejnost neobracela v danou dobu zájem jiným směrem? Jen další předhozená kost? Aby se mohli aktéři třeba kauzy LTO nadechnout? Nebo aby se mohly jiné kauzy zamést v tichosti pod koberec?

Daňoví poplatníci už roky sponzorují ÚDV, poslední dva roky i ÚSTR. K čemu a komu slouží? K dalšímu předhazování kostí a odvracení pozornosti žádaným směrem? Čtenáři, odpověz si sám… Co vyřešila kauza bývalé prokurátorky Brožové-Polednové? Že má zajištěný pečovatelský ústav z peněz daňových poplatníků? Dnes stará, nemocná žena, která v mládí, na začátku své kariéry, plnila zadané úkoly. Co ti ostatní? Kde je dnes prokurátor Vaš, mnohem horší bestie než Brožová-Polednová? Kde je komunistická vězeňská „odbornice“ MUDr. Zdena Frousová s přezdívkou brutální Ilse Koch, údajně horší než její blízký kolega MUDr. Josef Sommer, pověstný aplikátor drogových koktejlů komunistickým vězňům (věznice Ruzyně)? A tisíce a tisíce dalších, kteří představovali pravou ruku zločineckého komunistického režimu? Bez nich by se to šílené soukolí netočilo – nebo si snad někdo myslí něco jiného? Např. ve Zprávě komise ÚV KSČ o politických procesech a rehabilitacích v Československu 1949-68 se mj. říká: „Od října 1948 do konce roku 1952 uložil státní soud 233 trestů smrti, z nichž bylo vykonáno 178. O všech rozsudcích trestu smrti rozhodovaly příslušné stranické orgány, bezpečnostní komise Ústředního výboru KSČ, později politický sekretariát ÚV KSČ. V roce 1951-54 schválil politický sekretariát 148 trestů smrti.“

Má snad většina Čechů máslo na hlavě nebo krev na rukou, že se bojí vzepřít současným poměrům v zemi? Doufejme, že nikoliv, neboť to by představovalo naprosto katastrofický scénář.

Thomas Jefferson kdysi pronesl: „Tyranie je stav, kdy se lid bojí své vlády; svoboda je stav, kdy se vláda bojí svého lidu.“ Co z toho platí pro Česko?

Vedle výše uvedené informace ze Zprávy komise ÚV KSČ se kauza Brožové-Polednové musí každému soudnému člověku jevit jako neskutečná fraška. Nemluvě o nepotrestaných dozorcích a vyšetřovatelích, kteří brutálně týrali a často ubili k smrti stovky dalších nevinných lidí. Znovu tedy otázka: K čemu a komu slouží ÚDV a ÚSTR? Oběti a rodiny obětí komunistické zvůle se ani po dvaceti letech nedočkali spravedlnosti, na kterou čekali a stále čekají. Zločinecké soukolí se nepřestalo točit, jen na malou chvíli zpomalilo, aby postupně zase nabíralo na obrátkách.

John Barron situaci v postkomunistických zemích dobře dokumentuje ve své knize KGB dnes – skrytá ruka/KGB Today – The Hidden Hand. A Claire Sterlingová, uznávaná investigativní novinářka, detailně rozkrývá organizovaný zločin (praní špinavých peněz, drogy, nájemné vraždy atd.) v zemích východního bloku po roce 1990, včetně Česka, ve své knize Svět zlodějů/The Thieves´ World. Např. na str. 88 čteme: „Koncem roku 1992 došlo v Praze k uzavření tajné dohody mezi sicilskou a ruskou mafií. Tato skutečnost byla potvrzena z nejvyšších míst ruské Akademie věd. Obě mafie se dohodly na obchodování ve střední Evropě, na vytvoření globální sítě pro obchod s drogami a jadernými komponenty a na sestavení nebezpečného týmu zabijáků sestávajícího z „bývalých“ agentů KGB. Dohodly se i na pokračování v osvědčené strategii teroru – bombové útoky, anonymní výhrůžky a vydírání, dezinformace šířící strach a zmatek.“

Na str. 137 Sterlingová cituje slova bývalého šéfa Úřadu na ochranu demokracie a ústavy (předchůdce dnešní BIS) Miroslava Opravila: „Byli jsme izolováni, pod sklem. S otevřenými hranicemi teď máme to, co má zbytek Evropy, žene se na nás vlna zločinu. Jsou tu všichni – Siciliáni, Camorra, Kolumbijci, Yakuza, Jugoslávci, ruská mafie, ukrajinská mafie, Uzbekové, Turkmenci, Afghánci, Čečenci. Zdá se, že si rozdělili území, nešlapou si do zelí. Italská mafie a Camorra skupuje stejně jako Čečenci nemovitosti, kavárny a kasina v Praze. Usadili se zde někteří velice podezřelí lidé. Přivážejí sem daňové a finanční odborníky na praní špinavých peněz a perou jich tu hodně. Dělají to všichni. Medellínský kartel se pokoušel vyprat 300 milionů přes české banky, podařilo se jim vyprat 100 milionů. Je tu pro ně ráj. Víme o určitých mafiáncích používajících bílé koně ke koupi svých vlastních bank v jižních Čechách. To je na praní špinavých peněz nejlepší řešení. Nemáme žádné zákony, jak tomu zamezit. Brzy začnou ovlivňovat politiky. Pak budou blokovat legislativu. Takže spěcháme, abychom měli zákony. Otázka je, kdo bude rychlejší. Myslím, že oni.“

Stalo se.

Eric Christensen v závěru své 43-stránkové studie píše: „Se vznikem Evropské unie a kolapsem Sovětského svazu svět věřil, že globalizace a kapitalistické trhy budou prosperovat. Zdá se však, že nejvíce ze všeho prosperuje temnější antiglobalizace zločineckého kapitalismu. Svět se transformoval a v tomto novém světě mají zločinci před policisty velký náskok – zvyšuje se počet, schopnosti i rozsah působnosti transformovaných mezinárodních zločineckých organizací a s nimi sledujeme bujení obchodu s drogami, sílící narko-státy a kleptokracii. Avšak stejně jako se kdysi osobní vztahy mezi dvěma zločineckými stranami nyní staly globálními, tak i policejní složky budou brzy mít své skutečně fungující globální sítě a partnerství na boj proti nim.“ (Eric Christensen - Criminals and Cops Transformed; An Examination into the Nature and Significance of the Changing Dynamics of Transnational Organized Crime)

Zde nutně vyvstává otázka, zda Česko může očekávat, že bude bez výhrad, s důvěrou a plnohodnotně přijato do mezinárodní sítě bojující proti organizovanému zločinu. Zatím to vypadá, že stále patří do tzv. Osy zla. Nemá vůli bojovat s vlastními problémy, nevyrovnalo se s minulostí a dodnes neodkrylo svoji temnou stránku. Stále lže, dezinformuje, blokuje vyšetřování a potrestání zločinů komunismu i zločinů současných, korupce ve státě nabyla nezměrných rozměrů. Možná za dané situace ani není cesty ven. Možná už je jen cesta zatracení. Blíží se sice nové volby, avšak naději na změnu jít tím správným směrem nedávají. Není divu, mimo jiného, že Spojené státy nemají od ledna 2009 v Česku svého velvyslance. Partnerství má svá nepsaná pravidla. A čím dál víc se jeví, že ta musí Česko vzhledem ke své stále utajované zločinecké minulosti udržovat s Ruskem. Karty jsou tedy rozdány. Na věčné časy a nikdy jinak - cesta do pekel pokračuje.

Hana Catalano, leden 2010

Mizerný rok máme za sebou, vzhůru do ještě větší mizerie!

Špatná tečka za špatným rokem - i tak je možno pojmenovat zoufalý prezidentský čin spáchaný o posledním loňském pondělku v přímém přenosu televize Prima. Nic na tom nemění okolnost, že Václav Klaus podepsal nejhorší státní rozpočet všech dob s krajním sebezapřením ba odporem, jímž se netajil už v okamžiku, kdy ta hrůza prošla zásluhou komunisticko-socialistické levice a rozvrácené ODS nadobro zdivočelou Poslaneckou sněmovnou. Počítají se totiž skutky, nikoliv pocity a nálady, je je provázejí. A tento Klausův skutek říká, že úřadující hlava státu je už někdo jiný než někdejší předseda »jediné pravice v zemi«, která svého času dokonc usilovala, hehehe, o uzákonění vyrovnaného státního rozpočtu na věčné časy a nikdy jinak. Je vůbec pozoruhodné, jak snadno první Čech současnosti v sobě překonává »zásadní« nesouhlas s obsahem dokumentů, jež nakonec krášlí prezidentským podpisem. Vždyť jak je tomu dávno, co proti svému nejhlubšímu přesvědčení ratifikoval Lisabonskou smlouvu, již vnímá jakodílo bruselského ďábla, jehož konečným cílem je zbavit hrdou zemi českou posledních zbytků suverenity a učinit z ní pouhou součástku v soukolí povážlivě rudnoucí západní Evropy. Nebo tak snad činí nesnadno? Trpí jako zvíře, když chtě nechtě podléhá tlaku vnějšíchokolností, které ho nutí konat proti vlastní vůli?

V tom případě by vůči němu bylo krajně nespravedlivé veřejné mínění, podle nějž na první příčce žebříčku nejzasloužilejších velikánů posametového času i nadále trůní nesmrtelná ikona něžného polopřevratu, posmívaný pravdoláskař Václav První Havel. Neboť co byly Havlovy kriminály proti mukám přesvědčeného tatcheristy, jež Klaus zakouší při udělování souhlasu do horoucích pekel vedoucími bolševickými vynálezy. Námitka, že každé utrpení má své meze, za nimiž už je jen rezignace na nesnesitelný prezidentský úřad, se zamítá. Opravdoví hrdinové nikdy nekapitulují, i kdyby měli na oltář vlasti položit nejvyšší oběť v podobě ztráty cti a ryzího charakteru. Alespoň v Česku ta zásada platí už od jeho vzniku.Ostatně z každého uhnutí od hlasitě vytrubovaného ideálu se lze vždycky nějak šíkovně vylhat. V případě prezidentského požehnání »nepřijatelnému« zákonu o státním rozpočtu na rok 2010 učinil Václav Klaus této postkomunistické zvyklosti zadost tím, že bez uzardění pravil: »Jde o to, že Fischerova vláda nemá dostatečnou politickou sílu na to, aby bouchla do stolu a řekla, že chce ten (bezmála stosedmdesátimiliardový) deficit nižší.« Hned v zápětí dodal, že není důvod, aby prezident vymýšlel rozpočtové provizorium, neboť račte vědět, že i ke státnímu bankrotu spolehlivě vedoucí chronická levicová rozhazovačnost je pořád ještě lepší než hospodaření podle dávno neplatných, z prstu vycucaných hausnumer.Nevím jak vy, ale já jen tiše žasnu nad páně prezidentovými myšlenkovými pochody. Úřednický kabinet statistika Fischera je, pravda, politicky bezzubý, na druhé straně však disponuje výhodami, jež žádná ze všeobecných voleb vzešlá vláda nikdy neměla, nemá a hned tak mít nebude. Za prvé se těší pod Řípem nebývalé popularitě, která přežívá i ohlášené úmysly zavádět na zdejší poměry drastická úsporná opatření. Za druhé je v nejbližších měsících fakticky nesvrhnutelný, neboť populisté napříč politickým spektrem si v předvolebním čase jednoduše nedovolí vyvolat další vládní krizi. Z atřetí jsou z politického řetězu utržení fischerovci ideálním otloukánkem, na nějž lze v budoucnu svést všechnu špatnost světa, tak aby veškerá partajní chasa měla volné pole působnosti pro oblbování nepoučitelného podhradí. Kdo už jiný, táži se, by se měl alespoň pokusit odvrátit reálně hrozící národohospodářskou katastrofu, ne-li provizorní ministerští kaskadéři, jimž čerta starého záleží na budoucí politické slávě? Snad ne Paroubkovi nezodpovědní furianti, jimž většina sociologických průzkumů vytrvale prorokuje volební vítězství a kteří Klausovi vysekli poklonu za jeho trpitelský »státnický čin« v očekávání nikde nekončící tatíčkovské přízně? Vstupujeme do nového roku v situaci, kdy sebeúžasnější zásady a principy už nic neplatí, končíce na štítě hazardérského populismu a nezkrotné touhy po moci a z ní pramenících papaláškých extrabuřtech.

Víme, že pokračující éra vědomého sebeklamu nemůže dobře skončit, a přece jsou v drtivé převaze lidé, kteří svým lehkomyslným přístupem k alarmujícím národohospodářským potížím zadělávají sobě i ostatním na obrovský malér, jehož konců ani nelze dohlédnout. 28. prosince 2009 se k nim přiřadil i prezident Václav Klaus, v očích mnohých poslední mohykán ekonomické příčetnosti. Teď už vážně může být jenom hůř.

Petr Zavoral

PF 2010 aneb pise mi Sinagl

Lidstvo zdegenerovalo na úroveň sebevrahů, kteří se znemožnili v Kodani

Přemýšlím, jak co možná nejvýstižněji pojmenovat tu slavnou kodaňskou událost, která v pátek skončila s velmi podobným výsledkem, jako kdyby se vůbec nekonala. Festival pokrytectví? Mistrovství světa v hádkách o stamiliardy dolarů? Celoplanetární kongres hluchých? Nebo snad pohřební slavnost civilizace? Mohl vůbec kodaňský »oteplovací« summit skončit jinak než fiaskem, jestliže se každý z jeho účastníků víc nežna hrozící následky globálních klimatických změn, jichž si už nelze nevšimnout, (pochopitelně) víc soustřeďoval na zájem vlastní košile než »cizího« kabátu? Vždyť co mohli dohodnout politici z více než stovky zemí, jestliže ani uznávané kapacity z oboru klimatologie nejsou zajedno v tom, má-li oteplování planety na svědomí civilizační vývoj, nebo jestli jde o součást tisíciletého přírodního cyklu, jemuž by se lidstvo nevyhnulo, ani kdyby dodnes žilo v jeskyních a vrcholem pokroku bylo objevení ohně?Přesto či právě proto měla kodaňská sešlost aspoň jeden pozitivnívý sledek: ukázalo se, že o příčinách klimatických změn neví kloudně nikdo nic, což vyplynulo jak z bezpočtu novinových článků a politických stanovisek, tak ze »zasvěcených« rozhovorů s váženými vědeckými autoritami. Kdekdo dal do placu nezpochybnitelný názor podložený neprůstřelnými argumenty, a čím byly ty názory a argumenty protichůdnější, tím sveřepěji na nich jejich hlasatelé trvali. To je pak těžké chtít po laickém človíčkovi, aby si z toho guláše pro sebe vybral »objektivní pravdu« a hájil ji do poslední kapky krve s revolučním nadšením. I objevily se v kodaňských ulicích stovky odhodlaných bojovníků buď za razantnější postup proti civilizační bezohlednosti, buď za rázné umlčení zelených nadšenců, kteří ohlupujíce veškerenstvo si z protioteplovací kampaně udělali výnosný byznys. Krom toho, že v dánské metropoli zavládl chaos, hořela auta ana své si přišly policejní obušky, nestalo se samozřejmě nic. Příčina toho rámusu, možná spíš záminka k němu, přežila všechny ty šarvátky ve zdraví a rokující celebrity vzkázaly lidstvu, že nejsou s to se na něčem rozumném dohodnout. Prý možná příště. U nás v Česku měly sice zápalné lahve pohov a pendreky jakbysmet, jinak se však ve sdělovacích prostředcích i na bojištích protioteplovacích fanatiků a jejich nesmiřitelných nepřátel z tábora stoupenců zachování »civilizačního pokroku« odehrávaly stejné vřavy jako v Kodani. Byly to ovšemže půtky toliko ideologické, nemající daleko k náboženským třenicím, protože, jak již řečeno, obojí válečníci se o skutečné příčině svých sporů mohli jen dohadovat. Skoro se mi chce říct, že o klima ani tolik nešlo. Spíš šlo o střet dvou fundamentalismů: fundamentalismu řekněme klausovského typu, podle nějž každý, kdo projeví starost o udržitelnost života na planetě Zemi, je nebezpečný šílenec, a ekologického »extremismu«, jehož generálové malují na zeď čerta zkázy, pokud ihned nezakážeme autům jezdit, žárovkám svítit, radiátorům hřát a dobytku prdět. Kam se v té bitevní vřavě poděl zdravý rozum? Byl převálcován hloupostí obojích svatých válečníků, z nichž jedni jako druzí umějí pouze jediné: ztrpčovat normálním lidem život. Kdo se poradí se selským rozumem, dozví se přibližně toto: Pro přežití civilizace 21. věku je naprosto nezbytné přestat chápat přírodu pouze jako zdroj bahobytu, jako zlatý důl, který si nechá všecko líbit. To ale vůbec neznamená, že pokrok je zločin, který bychom měli odčinit návratem do pravěku. Tím spíš, že moderní technologie nabízejí nebývalé možnosti pokojného soužití člověka s prostředím, v němž se dál vyvíjí ztrácejí smysl hádky o minulé viny a o prachy pro zaostalejší pozemšťany, za něž si rozvinutý Západ odpustky beztak nekoupí. (Zvlášť když se nelze spolehnout na to, že s nimi nenasytné rozvojové režimy naloží podle západních představ.) Selský rozum ví, že k tomu, aby lidstvo pochopilo, že otázka jeho přežití je víc než v rukou božích v moci jednoho každého človíčka, netřeba pořádat nákladné summity. Už vůbec ne takové, jejichž účastníci se na ně slétají stovkami ovzduší otravujících boeingů či airbusů a vozí si tučné zadky v kolonách kyslík stravujících limuzín. Jakkoliv jsem zastáncem ohleduplnosti k životnímu prostředí, nemohunazvat kodaňskou velkožvanírnu jinak než jako politováníhodnou šaškárnu. Úplně stejnou,jako kdyby si protiekologičtí ignoranti jindy a jinde uspořádali
mejdan pod heslem Po nás potopa. Z čehož mi plyne obava, zaslouží-li si vůbec lidstvo něco jiného než zkázu, když tak pyšně odmítá hlas rozumu. Třeba je to vůle samotného Stvořitele, skoncovat s nevděčným lidským plemenem, které se vyvinulo až k ochotě k sebezničení, lhostejno zda se sprovodí ze světa zhoubnými změnami klimatu nebo třeba konečným náboženským džihádem, pilně se už rýsujícím v laboratořích islámských fanatiků. Tak jako tak je člověčenstvo na šikmé, do horoucích pekel vedoucí skluzavce. Kodaňský summit jenom potvrdil neschopnost ohroženého druhu z ní včas vyskočit.

Petr Zavoral

Hoj ty Stedry vecere, ochranuj nam nase hodne estebaky!

Blbec: dospělý jehož mentální věk je 8-12, IQ 50-70

To vysvětluje téměř vše. Chození do průvodů, na schůze, podepisování rozsudků smrti pro vlastizrádce Horákovou, Kalandru..., pracovní nasazení pro Říši i Tábor Míru a Socializmu (republiku si rozvracet nedáme). Vždyt jen Blbec (píšu s B, abych ukázal úctu k národu a nikoho neurazil) mohl přijmout mantru Normalizace, že Okupace je Bratrská pomoc.
Podepsat protest proti něčemu, co nečet může jen blbec. Antichartu podepsali Blbci. Národ Blbců. Na tom přece neni nic špatnýho. To je skutečnost. Lepší Blbý než mrtvý, který prd ví. Já přece nikoho neurážim. A nemohu ani kdybych chtěl. Co nákej bolestínskej ufnukanec, kterýmu by v kladenský hospodě i každý jiný putice po celým světě rozbili hubu. Na mě přece nezáleží, co píšu v blbý vesnici uprostřed Národa Blbců. Je přece jen a jen moje chyba, že se neumim přizpůsobyt tý správný Blbosti, která zrovna vládne. A sem jen blbě zblblej, což přirozeně vzbuzuje odpor a pohoršení Blbců. Švejk byl blb. Geniální Blbec. Umělec v přežívání. Jistě by si poradil s okupací všeho druhu. Ani by se ho netkly prověrky, kádrování. Vždyt blb je blb. A v blázinci mu bylo nejlíp. Vždyt přece když Lid nechce, tak to neni. Všechna moc pramení z Lidu. Nebo snad ne? Lid se postaví na náměstí, zacinká klíčema a máme svobodu. Totáč se zhroutí jak domeček z karet. Císař je nahý. Ale co pak? Přece Blbci maj právo na život. Spokojenost. Svět musí být smysluplný pro Blbce. Realita musí být na míru Blbce jak konfekční šaty. Živly který narušujou zažívání, množení Blbců se musí likvidovat. A to je správný. Nutno respektovat Blbce. A kdo nejde s Blbci, jde proti... a lítaj třísky, když se kácí les. Já nemám společenskou podporu všeobecnýho spiknutí Blbců. Sem geneticky postižený, že otec nebyl Blbec. To je velká nevýhoda. Proto sem sem se rozhod nemít děti. Kdyby byly po mě, tak by je čekal mizerný život, ani by se neuživiliy. A kydyby to byli Blbci, tak bych měl s nima doma peklo. Jistě chatrný argument, jako každá racionalizace. Ale mohu národ Blbců ujistit, že muj otec, který byl správně likvidován v rámci třídního boje o Životníprostor Blbců jiný potomky nemá. A kdyby ho zabili o 3 měsíce dříve, tak nejsem ani já.
Tak prosím a doufám, že budu ušetřen komentářů a výčtu osobností od Husa, Komenskýho, Masaryka... a přihodim Máchu, Havlíčka, Němcovou, Čapka...i toho prapradědečka Dvořáka, jehož potomek postavil v roce 1905 tenhle dům ve kterym se povaluju a nemusim žebrat Blbce o práci.
Je to solidní dům na nesolidnim místě. Lidi divní. Zakaboněný. Na pozdrav neodpovídaj. Asi sem jim něco udělal. Třeba, že sem. Že projdu kolem... nemohu se přece divit, když se zvednou pro kámen. A ruka zmožená alkholem, posílená nenávistí, nedohodí...šutr se kutálí k mým nohám po Hlavní v rodný vesnici. A se přece nemohu zlobit, musim chápat...vždyt provokuju, narušuju jejich svět. Když stojej v hloučku před Jednotou, v ruce lahváče a mluvěj vo práci. Hm. Přidat se k nim nemohu, já sem přece nikdy nedělal...vod toho byl kolektiv. Chodim tam nerad. Jen dyž mě hlad vyžene. A pak mam zas pár dní klid. Ovesný vločky vydržej.

Já si přece nestěžuju, nefnukám... jen se snažim porozumět a na to má právo přece každý blbec.

Vladimir Bosak

Česká armáda jsou žoldáci a cvičení zabijáci

Je kauza Kubišová krůčkem naší justice k slušnému právnímu státu?

Žárlivci z "osvědčených" partají se TOP 09 postarali o skvělé reference

Vznik konzervativní strany TOP 09, podezřelé už tím, že v době konání svého ustavujícího sněmu již měla na kontě dvanácti procentní volební preference, opepřili jejím otcům zakladatelům někteří novináři a konkurenční politici, seč mohli. Média vynaložila přímo nadlidské úsilí, aby na jednotlivé členy Schwarzenbergovy a Kalouskovy družiny našla co možná nejvíc kompromitujících nařčení, když už se ta snaha zcela míjela účinkem u obou vůdců. A tak jsme se například již v pátečních Lidových novinách mohli dočíst, že pánové Michalík, Vokáč a Buřinka, nominovaní do »topáckého« předsednictva, nejsou žádní čisto-skvoucí andílci, nýbrž pěkní ptáčci, jimž za nehty z minulosti zbyla nesmytelná šibalská špína. Že partaj jeko celek jsou z největší části přeběhlí zrádní lidovci, kteří se na Kalouska nalepili v očekávání příštích kariér, pročež je na ně třeba pohlížet s krajní nedůvěrou. Že i sám populární kníže je politický dobrodruh, který se pokaždé zjevil tam, kde vytušil příslib veřejností požadovaných změn:nejdřív ve stínu revolucionáře Havla, posléze v táboře zelených, kteří na chvíli okouzlili primitivní podhradí příslibem změny politického stylu. Nedivil bych se nikterak, kdybych se v novinách dočetl, že Kalousek po nocích mučí děti a na Schwarzenbergových panstvích se k obědu podávají psi na česneku. Nejinak tomu bylo i na obou křídlech zdejšího politického spektra, odkud čišela neskrývaná žárlivost. TOP 09 je podlý vetřelec, který zasloužilým harcovníkům všech odstínů sprostě krade příznivce, navíc tak činí obzvlášť zavrženíhodným způsobem. Jen považte: čeho by se neodvážil žádný z modrých, oranžových či zelených strůjců skvostných postkomunistických zítřků, to jest zejména zvěstování ohrožení sociálních jistot v oblasti »bezplatného« školství a zdravotnictví, to uhrančivému Schwarzenbergovi prochází jako naprostá samozřejmost, dokonce mu to ještě přidává na oblíbenosti! Tohle mu nelze trpět, protože kam by to vedlo, kdyby Češi přestali naslouchat populistické muzice a vrhli se po hlavě do sebevražedného rizika! Pročež se víkendový ustavující sněm TOP 09 konal v uměle navozené atmosféře, že se tu o cosi nekalého pokouší hrstka zoufalců bez vize a bez programu, kterou nikdo nepotřebuje a nemá rád. Bylo-li před srazem nežádoucích vetřelců na politické a mediální scéně nevlídno, po něm bylo ještě hůř. Sdělovací prostředky se až na čestné výjimky sympatizantům TOP 09 nepřestávaly posmívat, že naletěli podobně neperspektivnímu spolku, jakým svého času byly ODA, Unie svobody nebo pozdější Čtyřkoalice, jejichž sláva vydržela jen tak dlouho, dokud se neroztratila ve vnitřních rozbrojích a hádkách o budoucí mocnářská koryta. Sekretariátní žárlivci z řad politické konkurence se zase k nováčkovi obrátili zády kvůli uražené ješitnosti způsobené roztomilou prostořekostí jeho potvrzeného předsedy: Svobodovi lidovci nepřenesli přes srdce, že je kníže nazval černoprdelníky, socialistů se dotklo jejich přirovnání k povětrné holčině a čím dál směšnější Liškovi zelenáči panu Schwarzenbergovi do nejdelší smrti nezapomenou, že je opustil v těžké hodince, kterou si vnitrostranickým rozvratem sami způsobili. Pouze předseda ODS Mirek Topolánek přijal pozvání na skromnou oslavu »dodatečného« zrození nemilovaného konzervativního subjektu, třebaže ani on nemá v čele modrých na růžích ustláno a navíc má ze všech žárlivců nejvíc důvodů se na charismatického šlechtice a všemi mastmi mazaného politického profesionála Kalouska mračit. Nechme teď stranou rádoby zasvěcené úvahy, co všechno může z oficiálně potvrzené přítomnosti TOP 09 na politické scéně před jarními všeobecnými volbami vzejít. Při střízlivém pohledu zdola se v české kotlině neděje nic strašnějšího, než že nespokojenost obyvatelstva s nikam nevedoucím politikařením dosavadních parlamentních partají umožnila raketový start dalšího uchazeče o veřejnou přízeň. TOP 09 dostala do vínku nebývalý dvanáctiprocentní bonus a jen na ní teď bude záležet, jak s ním naloží. Může být, že tu šanci promarní stejně jako minulé politické hvězdy, které vyhasly krátce poté, co si užily pár minut pomíjivé slávy. Stejně tak ale nelze zcela vyloučit, že se osvědčí, poučena příčinami nazdarů svých předchůdkyň. Pošklebovat se jakémukoli pokusu zbavit tzv. velkou politiku pověsti špinavého řemesla, s nímž slušný občan nechce mít nic společného, nechat věci veřejné ve výlučné péči profesionálů korupce, švindlu a zákulisních intrik, to snad není ten ideál, který jsme si v ulicích a na náměstích vyzváněli před dvaceti lety?! I kdyby TOP 09 nakonec dopadla stejně jako Unie svobody či Čtyřkoalice, jak jí dnes mnozí šamani ochotně prorokují, zasloužila by si své místo v dějinách už za to, že se aspoň o cosi pokusila. Každý neúspěch by měl být současně výzvou k dalším pokusům o nápravu minulých chyb, protože nepřetržitý zápas o nedostižný ideál, to je taživá voda demokracie, po níž všichni žízníme. Karel Schwarzenberg očaroval české podhradí možná právě tím, že si je toho velmi dobře vědom a nenechává si to pro sebe. Že nedává ruku do ohně za své novopečené spolustraníky, jimž nemůže vidět do duše, že nevylučuje možnost nákazy TOP 09 infekcí prospěchářského partajničení, proti níž není stoprocentně imunnížádná z partají, co jich čert seslal na bezbranné lidstvo. Třeba právě proto leží v žaludku dočista všem, jejichž hlavní politickou zbraní jsou plané sliby, lež a přetvářka.Proto teď bez obalu povím, čím jsou mi podezřelí konzervativci nejvíc sympatičtí: hlavně tím, že mají tolik nepřátel. Nevraživost, s níž ustavující sněm TOP 09 »přivítali« staří psi podepsaní pod bezútěšnou postkomunistickou přítomností, bratrem Svobodou počínaje a neonormalizátorem Paroubkem konče, je v mých očích pro nadějný experiment pánů Schwarzenberga a Kalouska tím nejlepším doporučením.
Petr Zavoral

Zimní válka aneb Sedmero konstant ve vztazích s Ruskem

Jiri Gans - nejvetsi obet normalizace

"Evropský superstát" - bludička naděje v temnotách postkomunismu

Na den, ba téměř na hodinu přesně dvacet let po ustavení památného Občanského fóra máme od 19. listopadu roku tohoto nového prezidenta. Prosím? Ale no tak, na co vy hned nemyslíte! Samozřejmě že stařičký mocnář Klaus dál dřepí na Pražském hradě a celému světu k smíchu Benešovými dekrety šermuje. To, že v souvislosti s nechtěným podpisem Lisabonské smlouvy zvažoval abdikaci, jak nedávno plácnul před studenty, aby si u nich alespoň zčásti napravil zle pošramocenou reputaci, byl jen planý žvást, jakých na zdejší politické scéně najdete na každém kroku hromadu. Mluvím o čerstvém prezidentovi Evropské unie Hermanu Van Rom- puyovi, na němž se vrcholní představitelé zemí bruselské sedmadvacítky shodli jako na hlavě »evropského superstátu«. Budu se teď muset naučit Rompuyovo jménoprávně vyslovovat pro případ, že by se mne někdo zeptal, kdo je mým úřadujícím prezidentem. Neboť svatou pravdu děl Václav Havel, když při připomínce listopadových událostí roku 1989 pravil, že cítí-li se někdo být Evropanem, neznamená to, že přestal být Čechem. Máme také novou ministryni zahraničí. Je jí od minulého čtvrtka britská baronka Catherine Margaret Ashtonová, dáma do té doby širší veřejnosti stejně málo známá jako pan prezident, přesto možná pro reprezentaci a formulování společné politiky starého kontinentu ještě
důležitější než on. Však to také u části zdejších myslitelů vyvolalo pěkné pozdvižení: co je to za divný pořádek, že v čele Evropy stojí tak nevýrazní politici, že si do nich výrazní ideologové nemohou ani pořádně kopnout?! Není to důkaz, že evropská integrace je dílo ďáblovo, které z půlmiliardy obyvatel 27 nejvyspělejších zemí starého světadílu učiní beztvarou šedivou hmotu neschopnou ničeho kromě bezcílného klábosení a funkcionářského tsunami? Pravda je, že z českého pohledu byla volba prezidenta Evropy a šéfky její diplomacie krajně podezřelá: žádné prázdné nábojnice, žádné zlomené tužky, žádné výhrůžky fyzickou likvidací, vyjde-li z volby naprázdno silný ostrovní kandidát Tony Blair, neméně mocně podporovaný rakouský exkancléř Wolfgang Schüssel nebo řízná lotyšská lady VairaVikeová-Freibergová. Místo toho se prosadila shoda volitelů, že hlavním kritériem způsobilosti pro výkon obou úřadů musí být schopnost kompromisu, umění naslouchat hlasům všech obyvatel společného evropského domu a přetavit je do všeobecně přijatelného výsledku. Současně převládl zájem na tom, aby žádná z nejdůležitějších evropských mocností neměla důvod k pocitu nadřazenosti nad menšími partnery a ti aby zase neměli záminku mydlit mocnějším schody, až bude zapotřebí formulovat společné evropské stanovisko k příštím celoplanetárním malérům, o nichž nepochybujme, že jich bude požehnaně.A kdyby jenom formulovat. Také se jím beze zbytku řídit, nechce-li být Evropská unie pro srandu barbarským režimům, čím dál nepokrytěji dávajícím najevo chorobnou touhu po světovládě. Leckým zpochybňovaný nebo dokonce posmívaný výběr prvního europrezidenta nebyl nějakým úradkem z nouze, nýbrž vysokou školou dospělé demokracie, která porodila nadějný výsledek, jakkoliv je předseda Evropské rady, jak se Rompuyova funkce oficiálně nazývá, spíš moderátorem evropské politiky než kontinentálním tatíčkem. Napadá mě v té souvislosti porovnání s tatíčkem českým. Neměl by i on být spíš politickým svorníkem než podněcovatelem půtek ideologicky nasmrt znepřátelených postkomunistických hašteřivců, schopných kvůli svým soukromým mocenským zájmům nadobro zruinovat a všude za Šumavou znemožnit nešťastnou zemi českou? Jestli mě nešálí paměť, kdysi to svým poddaným sliboval. Jeho slib měl ale stejnou váhu jako již zmíněný žvást o zvažované abdikaci. Teď Klaus říká, že jeho boj s Evropou »potupným« podpisem Lisabonské smlouvy neskončil. Věřme, že i to je lež, neboť kdyby se mikrob xenofobního čecháčkovství a nacionalistické nesnášenlivosti rozšířil do bruselských komnat, už dávno by starý kontinent balancoval nad pekelným jícnem třetí světové války. Unijní cesta věčných kompromisů možná není ideální, možná nás (i Němce, Angličany, Iry nebo třeba Francouze) trochu zdržuje od dosažení (neexistujícího) ideálu budoucí blaženosti, je ale nejlépe schůdná, nechceme-li se navzájem zničit a strhnout s sebou do pekelné propasti i kompletní křesťanskou civilizaci.
To proto je nevýrazný Belgičan Herman Van Rompuy mým prezidentem, proto považuji i šéfku evropské diplomace baronku Ashton také za svoji ministryni zahraničí, proto jsem rád, že český prozatímní premiér Jan Fischer vyjádřil s volbou těch osobností spokojenost, třebaže mu někteří zdejší hurávlastenci nemohou přijít na jméno. Z toho důvodu semi také zdá poblikávat na konci českého postkomunistického tunelu bludička naděje, že po euro-prezidentovi a ministryni zahraničí EU budou přibývat další členové evropské vlády s uvozovkami a poté bez nich, k nimž nebude hanba se hlásit, protože se stanou apoštoly vyspělé politické kultury. Když uvážíme, že to zdejší posametové elity po dvaceti letech úsilí o českou výlučnost domydlily až k rekordní nedůvěře obyvatelstva v demokratické instituce, k justiční mafii a ostudné 52. příčce na světovém žebříčku zkorumpovanosti, je namístě zbožné přání: Dej, aby už to co nejdřív bylo, ó Pane. Ještě jsem zůstal laskavému čtenáři dlužen vysvětlení, proč jsem vúvodu tohoto komentáře vhodil do stejného pytle volbu evropského prezidenta a dávný vznik Občanského fóra, což spolu zdánlivě nesouvisí: protože oba ty mezníky jsou symbolem příslibu, že český človíček dospěje k poznání, kde hledat hodnoty, pro něž stojí za to cinkat klíči. Komu naši rovnější ještě neproměnili mozek v kovadlinu, měl by to vědět i bez symbolů.
Petr Zavoral

O starých psech naší posametové éry a užitečném poselství Západu Je zhola nemožné zbavit politiku znamení hanby ve zkorumpovaném státě, jehož elitu tvoří až na nepočetné výjimky samí »kádrově nezávadní« staří psi. Angažovanost oprávněně znechucené poddanské holoty je nemyslitelá bez toho, abychom »tam nahoře« důkladně vyvětrali, což zase nepřichází v úvahu při zachování současné podoby účelového volebního zákona, přesněji řečeno při důsledném potlačování chytrákům nebezpečných prvků přímé demokracie. Zkrátka jsme si před dvaceti lety vyzvonili dokonalý pat, jemuž se také někdy trefně říká bludný kruh. Cele zde

i kdyby trakaře padaly

Do minulého pátku se leckomu mohlo zdát, že nadcházející jubilejní sedmnáctý listopad zahnal do děr naše milé komunisty. Jako by se zčistajasna někam ztratili, nezvykle dlouho po nich nebylo vidu ani slechu, a to ani na skládkách nepotřebného harampádí. Až jsem se začínal strachovat, že snad zalezli nadobro, nemohouce déle snášet stud za své minulé skutky, hanbu, která na ně křičela z masmédií a bezpočtu výstav, divadelních i filmových představení, besed, seminářů nebo rozmanitých recesistických podniků. Nebylo by divu. Jsou chvíle, kdy pravdu nelze překřičet žádnou lží, dokonce ani tak nestydatě drzou, jako je lež komunistická. Jenže to neznáte soudruhy. Když už se zdálo, že alespoň 20. výročí pádu totality přečkají někde v horách jako nepolapitelný zloduch Usáma bin Ládin, vyzvraceli na nás ze svého extremistického doupěte prohlášení ústředního výboru polepšené KSČM, v němž se mimo jiné praví: V roce 1989 požadavek demokratizace veřejného života vyjadřovala většina společnosti. Velká část společnosti očekávala změny v národním hospodářství. Většina společnosti si však také přála zachování socialistického společenského systému, pracovních a sociálních jistot. (...) Zatímco většina společnosti měla nejasné představy o podobě budoucího vývoje v tehdejším Československu, měl Václav Havel představy zcela jasné, jen je vědomě lidu neříkal. Za to by měl podle komunistů složit účty lidu ČR, neb je přímo odpovědný za dvacet let slibů a lhaní polistopadových vlád. Nezvítězila prý pravda a láska, nýbrž holý podvod a lež, švindl, na němž se společně podílely všechny nekomunistické partaje v čele s ODS a ČSSD, které na rozdíl od stalinistů nejsou schopny řešit současné sociální a hospodářské problémy společnosti. Sám pan prezident Havel, pro šibenici zralý viník všeho polistopadového zla a tím pádem právem vyzdvihovaná osobnost, k níž se ještě dvacet let poté upírají zraky všech slušných lidí vděčných jemu osobně i dlouhé řadě dalších neohrožených bojovníků proti rudé diktatuře, komentoval tu komunistickou sprostotu se sobě vlastním ironickým nadhledem. »Soudruzi nezklamali,« pravil suše a víc se ktomu důkazu nepolepšitelnosti Filipových zločinců nevracel. Zato jejich kumpán Jiří Paroubek se v reakci na prohlášení ÚV KSČM rozpálil do běla. Pokud se vrátíme do roku 1946 a k tomu, s jakým programem tehdejší KSČ zvítězila ve volbách, měli by představitelé její pokračovatelky o nesplněných slibech raději mlčet. Dodnes se musíme vyrovnávat s tímto negativním dědictvím, burácelo hněvem jím podepsané»antiprohlášení« ČSSD. Očekával bych proto od KSČM buď mlčení, což by odpovídalo politickému pragmatismu současného vedení strany, nebo alespoň odvahu v podobě omluvy. Nikoliv ovšem cynismus, zaznělo překvapivě z Lidového domu. Ale ale, oranžoví soudruzi, co tak najednou? Jakpak je to dávno, co váš pan vrchní hřímal ze socialistické tribuny, že třeba s komunisty, třeba s Marťany zařídí Čechům ráj na zemi? Co se od té doby tak podstatně změnilo, že vám už rudí nevoní jako spojenci pro zavádění nových pořádků? Bolševici jsou přece pořád stejní, jako vždycky bývali a vždycky budou. Proč je Paroubek náhle vyzývá, aby drželi hubu a snížili se k omluvě, když ví stejně dobře jako před třemi lety, že je to do luftu vypuštěný žvást? Protože se to zrovna hodí. Protože průzkumy veřejného mínění hlásí, že jen patnáct procent Čechů (právě tolik je sympatizantů KSČM) si myslí, že za bolševika bylo líp. Protože ani opatrný »nekomunista« Klaus, tím méně ostatní celebrity divého postkomunismu, nikdo není takovou přirozenou autoritou pro naprostou většinu zdejšího obyvatelstva jako občan Václav Havel i po dvaceti letech od své sametové hvězdné hodiny, ať už ji vnímáme jakkoliv. Napsal jsem na tomto místě před dvěma dny, že v souvislosti s listopadovým výročím nemáme mnoho co slavit. Snad nebudu bit, když dnes napíšu, že něco přece: dvacet postkomunistických let prověřilo jakost hodnot, za něž stojí za to se poprat, a na druhé straně odhalilo pomíjivost účelového chameleonství. Kdyby nic jiného, zasloužil se 17. listopad 1989 o to, že s konečnou platností víme, že nejen komunista zůstane komunistou, i kdyby trakaře padaly. Také Paroubek navždy zůstane Paroubkem, Klaus Klausem a Václav Havel Václavem Havlem. To by ve svobodné a zkušenostmi poučené zemi mělo stačit k tomu, aby si její občané konečně přestali plést pojmy s dojmy a udělali si jasno v otázce priorit.
Petr Zavoral

Radostná zpráva o nás
Coby účastník vzpomínkového pochodu Prahou, kterým vrchololily oslavy 17.listopadu, mám pro všechny, kteří tam být nemohli, nejlepší možnou zprávu: navzdory zdání, že nás ti naši politikové už dávno převálcovali a my – snad ze zvyku – znovu začínáme držet hubu a krok, se včera „národ“ po dlouhých letech opět povznesl. Předkládám jen pár střípků z večera, jehož atmosféru ocenili všichni, kdo neshledávají v pravdě a lásce nic opovrženíhodného. Vice zde

Fenomén Vaněk
Několik posledních dní se odehrávala velice zajímavá věc. Jiří Vaněk, zuřivý diskutér, parafrázujíc jinou postavu žurnalistiky, zmizel z diskusí a z emailu jsem se dověděl že mu není umožněn na lidovky přístup. Vice zde

17.listopad 2009 - taneční pro starší a pokročilé gaunery
Zítra se bude tančit ... no, všude jistě ne. Jednak není k hromadnému křepčení žádný důvod, jednak ani nálada. Spíš naopak. Při příležitosti 20. výročí tzv. sametové revoluce geometrickou řadou přibývá lidí, kteří bilancujíce zisky a ztráty popřevratového období zjišťují, že postkomunistická přítomnost je cosi zatraceně jiného, než zač vlistopadu 1989 zvonili klíči. K jejich skepsi úplně stačí srovnání, které se přímo nabízí: Masarykova první republika rozkvetla během dvaceti let, jež jí dějiny vyměřily, ze zanedbaného rakouského záhumenku ve všestranně rozvinutý, příkladně demokratický stát, možná nejvyspělejší v celé tehdejší Evropě. To, v co se za tutéž dobu vyvinulo z ruského područí vysvobozené Česko, je demokratický zmetek, parodie na právní stát s prosperujícím hospodářstvím a funkčním systémem sociálního zabezpečení, jejž jsme si před dvěma desítkami let bláhově vysnili. Cele zde

HEJ SLOVANÉ!
Zveme na oslavu 20 let KŘEHKÉ demokracie v České republice.Zahájovat ji bude Klaus, Císař večné České říše. V úterý 17. listopadu přesně ve 15.00 předá otevřený a velmi pochvalný dopis (mimo jiné obsahující nejeden vřelý pozdrav našemu velkému bratrskému národu před a za Uralem) Jeho excelenci velvyslanci velké Ruské federace Alexeje Fedotovovi (nam. Pod Kaštany 1, Praha 6 - Bubeneč).Pak se vydáme na bratrskou procházku na Hrad, přes Karlův most až na Národní třídu a posléze na Václavské náměstí, kde se připojíme k Nespokojeným občanům a k bývalým i dnešním studentům. Organizuje skupina "Má smůlu, nemá mandát!"

Narodit se jako Čech? Trest a doživotní ponížení
Náboženství a marxismus jsou svinstva. Karel Gott je národní blbec. Ostudnost českého národa nemá rovné. Tyto a řadu dalších zapisků si poznamenal před dvaceti lety do deníku Ivan Diviš, geniální básník, kterého režim donutil v roce 1969 emigrovat do západního Německa. Cele zde

„Havlův“ výsměch Klausovi
Na sobotní koncert, pořádaný Václavem Havlem a Vizí 97 u příležitosti oslav 20.výročí pádu komunismu, konaný v prostorách Pražské křižovatky, jsem se nesmírně těšil. Tolik zvučných jmen světoznámých umělců se na českém pódiu nejspíš ještě nikdy nesešlo a jen tak už se ani nesejde. Zážitek z koncertu v jednom směru zastínil zážitek z přijetí prezidenta Klause obecenstvem, které nemělo daleko k vypískání. Vice zde

Dne 17.listopadu 2009 se opět Václavské nám. v Praze zaplní. Zasíláme Vám odkaz, kde se dozvíte více informací.
http://www.facebook.com/group.php?gid=169118448095&v=info

PŘIJĎME HÁJIT ZÁJMY OBČANŮ NAŠÍ ZEMĚ! Prosíme o přeposlání této zprávy Vašemu okolí, ať se o akci dozví co nejvíce lidí. Děkujeme! Těšíme se na Vaši účast!

Na poslední chvíli nám naši pietu v Sýrovicích místní starosta zakázal, bez udání pádných důvodů. I přesto se bude konat v místech na pokraji bývalého tábora a chceme umístit pamětní desku na baráček vedle bývalé brány. Po 20 letech pádu komunismu, si připadám, jako by se vrátil čas. Co se děje?

Vice zde

Svatá Anežka, princezna česká aneb Listopadová naděje

Snad nikdy v naší historii se nenaplnila středověká proroctví tak, jako před 20 lety. Dotkli jsme se Anežčina odkazu a pár dní na to padl komunistický režim – vše nenásilně, v pokoji, míru – přesně v duchu Anežky. I kdyby se všichni škarohlídi a „zakyslíci“ světa spojili a chtěli obraz Listopadu 89 pošpinit, umenšit jeho význam, nám, kteří si tu dobu pamatujeme z vlastní zkušenosti, nemůžou zážitek z ní vzít. Před 20 lety celý národ zpíval, sjednocen tak, že z toho až mrazilo. Lidi na ulicích, ozdobeni trikolórami, se na sebe usmívali, laskavost na čas opanovala českou kotlinu, povznesení národního sebevědomí a identity se hvězd dotýkalo, srdce bušila ve stejém rytmu a všude kolem byla čirá radost, nadšení, odhodlání, humor, duchovní síla. Otevřely jsme svá srdce i oči a síla, která z toho vzlínala, nám dávala právo býti sami na sebe hrdí. Je dobře, že i dnes se o Anežce mluví. Je to potřeba stejně, jako před 20 lety. Moc bych si přál, aby nám její odkaz znovu pomohl otevřít ta srdce, kdybychom znovu v sobě našli sílu změnit věci k lepšímu. Nikdo jiný to za nás neudělá. Vice zde

Husákovec Füle eurovladařem aneb ... Mnoho povyku pro nic?

Nechtěla jsem, musela jsem do trávy lehnout, sukýnku zvednout...

Ale ale, milí čtenáři, copak si to hned nemyslíte. Já tady cituji z pokladnice lidové poezie, a vy v tom hledáte narážku na pana prezidenta Klause, jak taky nechtěl a musel podepsat tu Lisabonskou smlouvu, co nám usiluje o naši suverenitu. V tom budu každému co nejrozhodněji odporovat. Pan prezident žádnou sukýnku zvednout nemusel! Zvedl ji, protože ... ale abych začal odjinud. Byl, žil král saský Friedrich August III., jenž nucen svým okolím k rozhodnutí odporujícímu jeho svědomí a smyslu pro čest, pronesl památnou větu: Machd doch eiern Drägg alleene (kdyby někdo nebyl mocen saského dialektu: Dělejte si svoji sr..čku sami) a abdikoval. Než by propůjčil své jméno k tomu, co mu bylo z té duše protivné, raději se vzdal trůnu a dožil v soukromí na zámku Sibyllenort ve Slezsku. To byl, řekl bych, charakter. Král, ne šašek.Náš znamenitý pan prezident ... ne že bych ho chtěl přirovnávat k šaškovi, ó nikoliv, toho jsem dalek. Ale do krále mu také cosi chybí. I jemu dějiny připravily dilema: má stvrdit svým podpisem listinu, jejíž obsah mu je z duše protivný? Zvednout sukýnku, nebo nezvednout? Respektuji rozhodnutí Ústavního soudu, brunátněl hněvy nad bruselským diktátem, i když s jeho obsahem a zdůvodněním zásadně nesouhlasím. Vstoupením Lisabonské smlouvy v platnost ... Česká republika přestane být suverénním státem, vyslovil věštbu a doplnil ji nepříliš zastřenou výzvou k sabotáži: Tato změna ... legitimizuje snahy té části české veřejnosti, které není věc naší státní a národní existence lhostejná a která se s tímto výsledkem nechce smiřovat. To řekl, popadl potupný dokument, uzavřel se s ním do odlehlých komnat Hradu pražského (kolují chýry o věži Daliborce) a zachvívaje se nechutí vzal do prstů pero, a... podepsal. Že musel? Ale kdepak. Mohl, podoben králi Friedrichu Augustovi, propovědět něco o sr...., k níž není ochoten připojit své jméno, prásknout dveřmi a odebrat se na výměnek. Ví Bůh, že není pan Klaus favorit srdce mého, a třiceti lety života v jednom ze zakládajících států EU se ze mě stal, jak se tak pěkně říká, spíš eurohujer; přesto, kdyby tak býval učinil, mohl bych si jej vážit. Říkal bych - ať je ten Klaus jaký je, má čest a charakter. Takhle ... až příliš mi připomíná jednoho ze svých předchůdců v úřadě, který když ho lstivé dějiny zavedly rovněž do jakéhosi dilematu, zvedl sukýnku před Gottwaldem a dřepěl pak dál na prezidentském křesle jako přilepený, přihlížel, jak rudá chátra zatýká a zčásti i okny vyhazuje jeho spolupracovníky, až ho z něj komunisté museli sesadit sami. Zemřel pak zakrátko na svém venkovském sídle, ne však v úctě a vděčné vzpomínce jako saský král August, nýbrž zanechav své stoupence v rozpacích a pohrdán těmi, kdož nehledají omluvy pro zvedače sukýnek. Co se teď asi bude dál dít s Václavem Klausem ... svou hvězdnou chvíli, tuším, má za sebou. Mohl si získat pověst osaměle vzdorujícího zbojníka, ale získal si pověst hniličky. Nejspíš nějak doprezidentuje, něco bude říkat a nějaké knihy psát, ale velké odezvy se už stěží dočká, a dočká-li se, nebude oč stát. Jeho stoupenci mu budou vytýkat povolnost a jeho kritici se mu budou vyšklebovat, až to obojí omrzí. Přijdou nové problémy a nová dilemata, a Lisabonská smlouva, co kolem ní bylo takového rámusu ... nu, přinese něco kladného a něco záporného, jak to už tak bývá, až si nakonec i na ni všichni zvyknou. Čas poplyne, a pokud si vůbec někdo vzpomene, bude říkat - Klaus? Jaký Klaus? Ten, co má ty fousy a červenou čepici? Nebo nějaký politik? Kdosi je má pamatovat, jsou jeden jako druhý. Za hraničními horami však, lze se obávati, to bude trochu jiné. Tam se otec Klaus svému národu zasloužil o pověst naschválníků, nespolehlivců, povýšenců a poučovatelů, jíž se bude zbavovat stejně nesnadno jako svého postavení ne právě vysoko v evropském pořadí obliby, a to za předpokladu, že ji žádný domýšlivý trouba znovu nepřiživí. Hrubosti a nejapnosti, slazení Evropě či pohrdlivé dílo veleumělce pana Černého mají bohužel delší poločas rozpadu než vcelku zdařilé unijní předsednictví páně Topolánkovo, jediný kladný moment, jímž se Česká republika zapsala do evropské paměti. Kéž by už aspoň byli zticha čeští klausiáni. Kéž by se třikrát rozmysleli, až je zase posedne chuť vypustit z úst něco poučného, nějaké další kolečko k trakaři čerstvě vynalezené, na něž natvrdlá Evropa dosud nepřipadla. Hlas hlouposti vždy vzbuzuje větší odezvu než hlas rozumu; a clonou diplomatické zdvořilosti mohou prosakovat otázky ... co ti Češi vlastně chtějí? Proč z EU zase nevystoupí, když se jim na ní pranic nelíbí a vším se cítí ohroženi? Proč se derou o místa komisařů a štrasburských poslanců, když nemají pro evropské instituce nic než slova opovržení? Pro ty pěkné platy? Co takhle jim přiškrtit přívod evropských peněz, aby zjistili, jak také může vypadat ničím neomezená suverenita? Ostatně suverenita. Slovo vznešené, záleží však na tom, kdo a za jakých okolností je vypouští z úst. Komunista například se rád ohánělvznešeným slovem mír, velké víry mu však přikládat nebylo radno. Ještě víc záleží na tom, kdo je suverenity provozovatelem. Poddaná pakáž to věru není, té stačí přijít nebo také nepřijít jednou za čas k volbám; a ti, kteří si nikoli bez důvodu vysloužili titul termitů a trubců, se v provozu suverenity neosvědčili a ani do budoucnosti takovou naději právě nevzbuzují. Stojí vůbec za to se klát o suverenitu vykonávanou těmi, jimž už ani pes slova nevěří a nic kalého od nich nikdo nečeká? Nebo je snad účelem suverenity, aby postkomunistické vrchnosti nebylo vidět na prsty? Čím plnější huby suverenity, tím naléhavěji se něco takového zdá.Četl jsem v novinách po tom prezidentském podpisu, co všechno se teď stane, oč budeme zkráceni ve svých právech a oč ošizeni. Bude nám poroučet bruselská byrokracie ... no, a je snad někdo té mínky, že česká byrokracie poroučí líp? Rozumněji? Poctivěji? Je méně zašmodrchaná, neschopná, korupcí prolezlá? Jinak řečeno: hrozí zemím českým větší újma z bruselských sekretariátů, nebo z pražských? Lze se nadít víc ohledu k českým zájmům od pánů Blaira či Blankenendeho, nebo od proslulých šíbrů české politiky? On i tomu národnímu zájmu může leckdo rozumět lecjak. A hlas Česka prý teď bude v Unii oslaben,hleďme. I v tomto případě však záleží na tom, čími ústy takový hlas hovoří; jak tak věci stojí, byl bych spíš pro oslabení. A tak dále.Není vše dílo ďáblovo, co z Bruselu přichází, a ne vše dílo andělské, co z luhů českých. Komu není věc naší státní a národní existence lhostejná... nabádal pan prezident... No pravda. Měl by si dát dobrý pozor, komu ji svěřuje do rukou, lze doplnit tu sentenci. Je na tom božím světě na dvě stě všelijakých suverenit a většina jich nestojí za půl zlámané grešle. I Zimbabwe požívá plné suverenity. I Barma, i Bohem prokleté Somálsko, třebaže se dávno rozpadl stát, jenž se jí odíval. Nepochybíme příliš, odhadneme-li, že leckteré zvůlí zkorumpovaných papalášů trýzněné končině by spíš než suverenita slušel vlídný, leč důsledný dozor ze strany někoho, kdo si s ní dokáže poradit líp. Kam v tom smyslu zařadit Republiku českou těchto dnů ...zdržím se přímých doporučení, abych zase někomu nebyl za národního vyvrhele, uvážlivý čtenář (neuvážliví tuto rubriku beztak nečtou) si jistě udělá svůj úsudek sám.
Luděk Frýbort, Hannover