2.3.14

Děsivé skutečnosti o nezákonném procesu s PUSSY RIOT,
o roli státní bezpečnosti KGB, o totalitních metodách ve vězení a na policii.
Petice za propuštění politických vězeňkyň Pussy Riot.

S pomocí našich partnerských organizací v ruské opozici zpracoval VOT o.s. tuto zprávu. Posílejme jí nebo její pasáže dalším přátelům doma i v zahraničí, politikům, pravoslavné církvi a jejím věřícím.



Kdo je ve skutečnosti patriarcha Kirill

Civilním jménem Vladimír Michailovič Gunďájev. V protestní písni odsouzených dívek je nazvaný „patriarcha Gunďaj“.  www.patriarchia.ru/patriarch


pravoslavný patriarcha, metropolita Kirill - Vladimír Michailovič Gunďájev
(narozen 20. 11. 1946)

Kirill (Cyril) byl agentem KGB (dnes patrně FSB) krycím jménem Michailov. Byznysmen, miliardář, pevná součást Kremlu a hlavní opora Kremlu. Za sovětského komunismu kolega Vladimíra Putina v KGB. (Pozn.: Výbor státní bezpečnosti KGB byl nejhorší zločineckou organizaci v dějinách Ruska resp. dříve Sovětského svazu, mající na svědomí milióny zavražděných nevinných lidí. Podle opozice se Kirill svojí dlouholetou prací pro tuto zločineckou organizaci, likvidující v Ruském národu a dalších okupovaných národech všechny nekomunisty, sám stal aktivním zločincem.) http://echo.msk.ru/blog/echomsk/920416-echo/


Dne 14. listopadu 1989 se stal předsedou Odboru pro vnější církevní vztahy Pravoslavné církve. Takto cestoval do zahraničí a plnil svojí úlohu už dřívějšího agenta KGB s přezdívkami "Svyatoslav", "Alamant", "Michajlov," "Topaz", "Nesterovich", "Kuznetsov", "Ognev", "Esaulenko". Povaha jeho misí signalizuje úkol transformovat tento odbor do skrytého centra agentů KGB mezi ruskými věřícími.

Dne 25. února 1991 byl povýšen do hodnosti metropolity. Pokud souhlasí zprávy ruského i mezinárodního tisku, ne všechno v životě je tak, jak je u Kirilla vysoce a hrdinsky uváděno. V roce 1996 vstoupil do představenstva banky Peresvět sloužící finančním zájmům patriarchátu. Podle moskevských novinářů od této chvíle započaly finanční a majetkové nezákonnosti metropolity. V září 1996 noviny "Moscow News“ vydaly zprávu, že metropolita Kirill v letech 1994 - 96 organizoval dovoz zboží podléhajícího spotřební dani (zejména dovoz cigaret) za účelem obejití cel (celního podvodu), pod záminkou humanitární pomoci, ve výši desítek milionů dolarů. A ve výši desítek tisíc tun. 
Od roku 1990 je Kyrill obviňován z napojení na sovětskou Státní Bezpečnost KGB, k němuž došlo podle některých západních novinářů v době Sovětského Svazu. Člen Moskevské helsinské skupiny kněz Yuri Edelstein poslal dopis ruskému prezidentu Putinovi, kterým obvinil metropolitu Kirilla ze spolupráce s KGB.


Noviny The Washington Times citují názor, že Metropolita Kirill byl v úzké spolupráci s KGB. V roce 1992, bývalý agent KGB agent Shushpanov podrobně popsal práci KGB v církevním odboru, který dlouho vedl Metropolita Kirill.  Shushpanov tvrdí, že hlavním cílem tohoto odboru RPC (Ruské pravoslavné církve) bylo pomáhat KGB v jejich práci proti neposlušným občanům.

Nejdůležitější role metropolity je jeho práce jako předsedy Odboru pro vnější církevní vztahy. V této funkci je zodpovědný nejen za zájmy Ruské pravoslavné církve v zahraničí, ale také za ochranu "duchovního prostoru" Ruska od vnějšího vlivu.

Kirill přivedl zpět k životu prastarou křesťanskou doktrínu "teritoriality", a používal ji v Rusku. Podle této doktríny, pouze jedna jediná církev má právo být aktivní ve stejné zemi. Cyril používá tuto doktrínu nejen proti protestantským misionářům v post-sovětském Rusku, ale také proti římsko-katolické církvi.

Stejně jako ostatní osoby vysokých církevních hodnostářů ruské pravoslavné církve byl Metropolita Kirill obviněn, že byl důstojníkem KGB a že upřednostňovali vždy politické zájmy Moskvy. Jejich minulost i nadále vzbuzuje podezření o skutečné motivaci ruského duchovenstva. Ke škodě prostých věřících.

Metropolita vede svou kampaň za posílení úlohy pravoslaví v ruském životě a omezení činnosti misionářů v netradičních náboženstvích Ruska, zejména katolíků. Tato politika je v souladu s politikou Kremlu, takže mnoho lidí věří, že Metropolita nadále spolupracuje se zpravodajskými agenturami. Autor zprávy dodává, že existence těchto podezření o Kirillovi samozřejmě nemálo zatěžuje metropolitu v Rusku i v zahraničí. www.russianmiami.com/common/arc/story.php/172084

Podrobný popis jak patriarcha Kirill udělal kariéru v KGB byl zveřejněn zde:



Nepřímý rozsudek smrti pravoslavné církve nad dívkami

Právníci pravoslavné církve Michail Kuzněcov a Sergej Štin prohlásili, že dívky jsou nástrojem Satana, který jim přímo velí, a že jsou agenty světové organizace extremistů jdoucí do války proti Ruské pravoslavné církvi. Že tato skupina je odpovědná i za bombardování mrakodrapů 11. září 2001 v USA, že svými kroky mohou dívky tyto události znovu vyvolat, že chtějí rozbít tisíc let stability ruské pravoslavné církve. Tím vším jsou prý skuteční nepřátelé ruského státu a pravoslavné církve. www.rbcdaily.ru/2012/07/19/society/562949984357026

Takovýto morální rozsudek s nálepkou „Satani a skuteční nepřátelé státu a církve jsoucí ve válce s ním“ může snadno přimět ortodoxní věřící v Rusku k fyzické likvidaci domnělých vojáků Satana – tedy Marie, Katky a Nadi. Novinář nazval toto prohlášení projevem paranoidní schizofrenie, ale zda to zachrání životy dívek, se teprve uvidí.


Předseda oddělení Moskevského patriarchátu pro církev a společnost, arcikněz Vsevolod Chaplin, prohlásil, že měl Boží zjevení, že Bůh odsuzuje členky Pussy Riot za chuligánství. "Věřím, že Bůh to odsuzuje. Jsem přesvědčen, že tento hřích v tomto životě musí být potrestán." Kněz se však do svých lží poněkud zamotal, protože podle víry Bůh netrestá, nýbrž odpouští. Pak už nebylo jasné, zda měl boží zjevení anebo zda si jen ujasnil, čemu věří. Blamáž nakonec „objasnil“ výrokem, že věřící mají právo mluvit o tom, co si Bůh myslí." Což je už poněkud jiná věc než Boží zjevení. Ale v Rusku je asi občas možné všechno.

Zveřejnění adres obviněných dívek z Pussy Riot se nemělo stát, je zde možnost zavraždění dívek ortodoxními věřícími agresory. (Pozn.: tato trestuhodná justiční chyba mohla být i záměrem. Kirill ostře odsoudil dívky ze skupiny Pussy Riot za jejich revoltu v „jeho“ pravoslavném chrámu. Tím mohl podnítit ortodoxní věřící k nějakému lynči nebo i k zabití dívek. Nespravedlivá soudní vazba je paradoxně možná i ochranou jejich životů.) 

Profesor Moskevské teologické akademie Andrej Kuraev k angažmá patriarchy Kirrila proti dívkám z Pussy Riot uvádí :  bylo mi řečeno katolíky v bazilice svatého Petra ve Vatikánu, že téměř každý den se zde stane podobný incident. Např. pacienti, kteří se cítí být Kristem nebo Bohem apod., ale papež nikdy na toto nereagoval. Švýcarské stráže přiběhnou, vyprovodí člověka z chrámu a to je konec.


Další osoba v kauze – emeritní prezident,  podplukovník KGB Vladimír Putin
     + KGB  

Přestože dívčí disidentky v písních ostře kritizují spojení metropolity Kirilla a prezidenta Putina a dále Putinovo trvalé uchvacování moci, sehrál Putin klasickou zpravodajskou hru na hodného pána naučenou ve škole tajné policie KGB. Prohlásil v Londýně, že by dívky Pussy Riot měly dostat mírný trest a vrátit se domů ke svým dětem. A vyzval soudce, aby byl milosrdný. Přitom jeho téměř diktátorská moc určující, jak mají ruské soudy rozhodovat, jednoznačně stojí za nelidským trestem dvou let vězení pro opoziční punkové zpěvačky. Kritici Putina to logicky vnímají jako značně pokrytecké prohlášení.

O životě diktátora Vladimíra Putina je to podstatné známo. Byl důstojníkem státní bezpečnosti KGB ještě za komunismu, byl tedy přímou pákou a vykonavatelem zločineckého režimu v organizaci srovnatelné s Gestapem. Nyní vládne neomezenou mocí pomocí rafinovaných metod zpravodajské služby a pomocí změněné ústavy a zavedení skryté diktatury v nových zákonech. Většina Rusů požaduje silného vůdce, takže je s deformovaným právním stavem spokojena. Pokud však dojde v Rusku k novému převratu a k odstranění diktatury, lze očekávat že Putin bude za mnoho usmrcených oponentů a novinářů odsouzen do vězení na doživotí. V horším případě k trestu smrti popravením. Členky Pussy Riot oprávněně kritizující Putina se snaží odporem proti režimu spustit v Rusku revoluční změnu, jak samy uvedly.

Mladí Rusové nazývají dnešní mocné vládce mafií KGB + RPC (Putinova KGB v Kremlu + Kirillova Ruská pravoslavná církev RPC). Tedy pojem u nás nepříliš známý. Někdy také používají pojem čekisticko - popovská banda. Revoltu skupiny Pussy Riot pak mladí více a více vnímají jako politický boj proti této dvojhlavé mafii, která zcela ovládá Rusko.

Putin coby důstojník KGB sledoval západní cizince v Leningradu. Někteří skončili ve vězení možná i smrtí. Pak rekrutoval v 80. letech lidi, aby prováděli na Západě špionáž. Jeho místo KGB bylo v šedé vile na Angelikastrasse 4 Drážďany. Putinova úloha byla získat západní technologie a odhalovat tajné věci týkající se NATO.



 Rozsudek soudkyně Syrovové je sám trestným činem zneužití pravomoci

Na stránce :
a
je možné shlédnout šokující přímý přenos z vynášení rozsudku nad Pussy Riot.

foto z internetu http://newsru.com

Monstrproces jako z 50. let. Obnovená inkvizice. Skutečné soudní divadlo. Tříhodinové zdůvodňování rozsudku za banální přestupek spáchaný minutovou písničkou v kostele, který by obecní úřad vyřešil v krátkém přestupkovém řízení. Zcela odpovídá bolševicko totalitní zločinecké praxi a stojí za poslech. Kdo nemá čas to celé shlédnout, může číst jenom tento souhrn.


Soudkyně pozvala Ruskou státní televizi a při zahájení jednání se po ní ještě naléhavě sháněla. Kamery směly po 3 hodiny zabírat pouze spoutané obviněné ženy v železné skříni za neprůstřelným sklem a pak ostatní diváky kolem. Kamery však nesměly zabrat soudkyni a prokurátora. Takže za soudkyni tři hodiny mluvil pouze její skrytý hlas někde ze záhrobí ruské justice. Není těžké si domyslet, jak to celé agenti Státní bezpečnosti KGB, ovládající státní média, a kterým kdysi velel sám Putin, režírovali. Jako propagandistický a odstrašující film pro všechny obyvatele Ruska…


Trvalý záběr kamery na spoutané dívky a okolní diváky byl doplněn tříhodinovým monologem skryté soudkyně, která donekonečna a únavně opakovala moralizující fráze o rouhání v kostele (což ale není trestný čin a ani se to nestalo, proti Bohu nikdo nevystupoval, pouze proti bezcharakternosti církevního vůdce) a dále donekonečna opakovala justiční lež o údajném šíření nenávisti k sociální skupině obyvatel (což se nikdy nestalo, v písních nic takového nebylo). Toto všechno připomíná manýry středověku, počítaje v to i ten současný islámský. A také manýry KSČ a normalizačního Husákova Československa.


Dále soudkyně četla psychiatrické posudky, neboť vyšetřovatel policie přes organizovaný zločin Artem Rančenkov nařídil po zazpívání politické písničky všem dívkám nezákonné vyšetření psychiatrickým znalcem. A to u všech tří dívek stanovilo, jak jinak, poruchu osobnosti. Stejně jako to i našim lidem dělala StB u komunistických procesů v ČSSR a SSSR. Normální občan přeci nebude kritizovat prezidenta… Musel mít poruchu…


Protiteroristická policie za banální přestupek dívek provedla u nich doma také potupné a nezákonné domovní prohlídky. Při nich zabavila množství soukromých anebo intimních dokumentů o názorech a úvahách obviněných dívek, o jejich práci na počítači atd. Kdo takovou potupnou celodenní razii nezažil, neví co to je za hrůzu.


Soudkyně Syrovová zcela nepravdivě odsoudila obviněné dívky za údajnou nenávist k sociální skupině !  Přesně jako nepravdivě odsuzovaly komunistické soudy v 50. až 80. letech do vězení mnohé z nás za údajnou nenávist k dělnické třídě a socialistické společnosti. Jako Pussy Riot jsme i my přitom pouze kritizovali a zesměšňovali prezidenta Husáka a vládní komunisty. Jde o hrubé zneužití pravomoci soudkyně. Jde o zločin proti občanským a lidským právům. Zcela evidentně na vládní objednávku Kremlu a tedy prezidenta Putina. Sama toto rozhodnout nemohla.

Zpěvačky ve své punkové motlitbě nešířili žádnou nenávist k sociální skupině pravoslavných věřících, ale pouze kritizovali prezidenta Putina za zavírání opozice do vězení a pravoslavného patriarchu Kirilla za nemravnou kolaboraci s totalitním vládcem Putinem pošlapávajícím lidská práva a svobody občanů.

Důkazem neviny je text protestní modlitby “Bohorodičko, vyžeň Putina“ :

Bohorodičko, Panno, vyžeň Putina, ...Putina vyžeň, Putina vyžeň.
Klerici v černém, zlaté nárameníky, farníci se plazí, aby se klaněli.
Přelud svobody na nebesích, Gay přijde poslán v okovech na Sibiř.
Hlava KGB, jejich hlavní svatý, vede demonstranty do vězení v doprovodu eskorty.
Aby nejsvatějšího neurazili, musí ženy rodit a milovat.
Sračka, sračka, Boží sračka.
Bohorodičko, Panno, staň se feministkou, staň se feministkou, staň se feministkou, staň se feministkou.
Církevní chvála prohnilým lídrům, kříž nesoucí procesí z černých limuzín.
Do školy za tebou přichází kazatel, utíkej na hodinu a dones mu peníze!
Patriarcha Gunďaj věří v Putina, lepší by bylo, kdyby ten čubčí syn věřil v Boha.
Opasek Panny Marie masové protesty nenahradí, na demonstracích je Bohorodička s námi.

(* Gunďaj  - patriarcha Kirill vlastním jménem Vladimir Gunďajev
** během protiputinovských protestů byl v chrámu Krista spasitele vystaven opasek Panny Marie, ke kterému se přišly poklonit desítky tisíc lidí)


Byly provedeny tři posudky na píseň a pouze jeden z nich mylně tvrdí, že punková modlitba obsahuje důkazy o náboženské nenávisti. I laik vidí, že kromě drzejšího slovníku není v písni žádná nenávist k církvi. Naopak, je v ní kritika patriarchy za to, že nevěří v Boha. Obhájci vyjádřili pochybnosti o nestrannosti odborníků, kteří prováděli posudky, a požádali o výslech jednoho z autorů. Soudkyně Marina Syrovová návrh zamítla stejně jako většinu návrhů na svědky obhajoby, kteří byli přítomni samotné akci v katedrále. Povolila pouze svědky z řad věřících, kteří všichni shodně popsali svojí potupu a duševní bolest v katedrále. Justiční svévole v praxi.


Obsah písničky, kterou dívky zazpívaly, je z hlediska pravoslavné církve rouhačský, řekla Syrovová. Soud tedy dospěl k názoru, že obžalované, které zorganizovaly v chrámu veřejnou akci, spáchaly hrubé narušení veřejného pořádku motivované náboženskou nenávistí. Jednání obviněných prý nesplňuje kánony pravoslavné církve v církvi i mimo ni. Soudkyně zde vymyslela nový  trestný čin !


Soudkyně Marina Syrovová se prakticky zločinným způsobem zpronevěřila soudcovské nezávislosti a soudní spravedlnosti !  Její zločin musí být pojmenován včas, tedy hned !  Tato soudkyně se tak nejspíše sama stala zločincem, který bude jednou žalován u ruské policie a u soudní komory. Takový zločin by měl být pak i souzen a potrestán, jednoznačně vězením za zneužití pravomoci veřejné osoby.


Životopisy odsouzených dívek

Kdo čekal život nevzdělanců, kteří nevědí, co činí, bude překvapen.

Marija Aljochinová (24), syn 5 let

Čtyřiadvacetiletá studentka žurnalistiky je neoficiální mluvčí souzených dívek. Soudkyni Marině Syrovové vytrvale vzdoruje, vyslýchá svědky a pronáší plamenné proslovy, například o ruském trestním zákoníku. "Myslela jsem, že církev miluje všechny své děti. Nejen ty, které věří v Putina," prohlásila na začátku procesu. Před svým zatčením pracovala jako dobrovolnice pro hnutí Greenpeace a starala se o nemocné děti, sama má malého syna Filipa.

Jekatěrina Samucevičová (30)
Nejstarší a nejtišší z dívčího tria ve skleněné kleci. Devětadvacetiletá programátorka se zajímá o umění a vystudovala moskevskou Rodčenkovu školu fotografie a multimédií. Bojuje za práva homosexuálů, kteří v Rusku čelí značné diskriminaci. Právě u ní doma si Pussy Riot chystaly na svá veřejná vystoupení a vyráběly si kostýmy.


Naděžda Tolokonnikovová (22), dcera 4 roky
Dvaadvacetiletá studentka filozofie je obžalobou označována za "ďábelský mozek" Pussy Riot. Na začátku procesu se omluvila pravoslavným věřícím, které vystoupení v chrámu urazilo. Jejím manželem je Pjotr Verzilov, jeden ze zakladatelů umělecké skupiny Vojna. Mají spolu čtyřletou dceru, která si podle Verzilovova nyní kreslí obrázky, jak maminku buldozerem osvobozuje z vězení.   Zdroj: The Guardian


Snaha totalitní moci zlomit dívky ve vězení psychickým mučením

Rebelky jsou už pět měsíců ve vazbě, dvě z nich mají malé děti. 22-letá Naděžda má s manželem dceru Héru, 24-letá Marija vychovává syna Filipa. Kdo by se domníval, že dívky jsou při návštěvách ve vazbě ve styku se svými dětmi a rodinami, jako v normálně vyspělých zemích, tak NEJSOU! Žádné návštěvy! Krutý režim Putina jim nedovolil za 5 měsíců vidět své blízké a své malé děti ani v návštěvní místnosti vazby !  Manžel Naděždy mohl na první návštěvu až nyní během soudu po 5 měsících !  Za podmínek pro masové vrahy: "Dělilo nás sklo a mluvili jsme přes telefon, ale stejně to byla nádherná hodina a půl."



Obrovská odvaha dívek proti totalitnímu Ruskému státu

Závěrečná vystoupení punkerek u soudu se stala obžalobou Putinova režimu a také špiček mocné církve, k níž se bohužel hlásí dvě třetiny Rusů.

"Ukradli nám hlas. Odmítají nás vyslechnout. Slyšet znamená myslet... Naslouchejte nám a dovolte nám dialog se zemí, která je nejen Putinova, ale i naše," prohlásila nejmladší z obžalovaných, 22-letá Naděžda Tolokonnikovová. A připomněla výrok disidentského spisovatele Alexandra Solženicyna, autora hrůzného svědectví o Sovětském Svazu v knize SOUOSTROVÍ GULAG, že "Slovo rozbije i beton“.

Nebojíme se, vnitřní svoboda přetrvá, říkají dívky. O tom, co je v ruském vězení čeká, evidentně nemají potuchy. A soudkyni se proto celou dobu vysmívají. Její soud vůbec neuznávají jako legitimní. Hrozí jim však, že budou ve vězení nebo pak na svobodě napadeni, případně i zavražděni jako Anna Politkovská a mnoho dalších disidentů a novinářů před ní. Na ně si dnes už těžko někdo vzpomene. Jsou mrtví.

Největším šokem a důkazem obrovské odvahy i převahy nad ruskou říší je pak jejich odpověď na možnost prezidentské milosti od Putina: "O milost by měl požádat on nás!"


Podepište petice za osvobození tří politických vězeňkyň

petice Amnesty International Praha a Londýn (zatím 1.600 popisů)

mezinárodní petiční web (zatím 270 popisů)

petice moskevského rozhlasu zahájená předními umělci, (zatím 48.000 popisů)
(kolonka Род занятий znamená profesi, není nutná)

Podepsali také Paul McCartney, Sting, Madonna a Bjork.


Akce za osvobození Marie, Katky a Nadi

Karlovy Vary, úterý 21. srpna 2012 v 18 hodin,
„Bratrská pomoc“ Ruský konzulát, ul. Petra Velikého 18. Vraťte matky dětem !
Barevné kukly nebo transparenty vytvoří sami občané.
Email pište na : radnicnilisty@gmail.com

Bulharští aktivisté nazývající se Skupina lidí včera v noci na podporu Pussy Riot oblékli památník Rudé armády v centru Sofie do barevných kukel s nápisem "Všichni jsme Pussy Riot".

Každý z nás má nyní možnost vystřihnout barevnou kuklu s cedulkou Free Pussy Riot a umístit ji na jejich demonstrativní podporu na nejbližší sochu. Děje se tak i v dalších městech světa. Viz fotografie na:




Stránky Pussy Riot

jména v ruštině: Надежда Толоконникова, Мария Алехина, Екатерина Самуцевич

Pussy Riot

Pussy Riot – rozsudek

Osvoboďte Pussy Riot

vše o Pussy Riot na ruské wikipedii

facebook

my space

a
ruská právní agentura




Soudkyně, prokurátor a vyšetřovatel zneužili svojí pravomoc


soudkyně Marina Syrovová
Chamovničeský okresní soud města Moskvy
7. Rostovský per. 21, Chamovniky
119 121 Moskva
email pište na : hamovnichesky.msk@sudrf.ru
rusky:
cудья Марина Сырова
Хамовнический районный суд города Москвы
7-й Ростовский пер. 21,
119 121 Москва, Россия




Denis Popov, prokurátor Ústředního správního obvodu v Moskvě
Lva Tolstého 8 str. 1, Moskva 119 021
Email pište na : prokcao@mosproc.ru
rusky:
прокурор Денис Попов
Прокуратура Центрального административного округа Москвы 
ул. Льва Толстого, 8, стр.1
119 021, Москва, Россия

    

40-letý Denis Popov absolvoval právní akademii Ministerstva spravedlnosti, tedy vládní školu nikoli univerzitu. http://mk.tula.ru/news/n/18212/  Je více důvodů se domnívat, že vláda a její všemocná tajná služba vybírá na tuto státem sponzorovanou akademii osoby, které budou v budoucnu vládě více zavázáni, než absolventi nezávislých univerzit. Od 3. srpna je prvním náměstkem prokurátora Tulské oblasti – kraje. Velmi rychlá kariéra.

Podle majetkového přiznání za rok 2011 má prokurátor Denis Popov nejbohatší manželku v Moskevské prokuratuře. Jeho loňský příjem byl pouze hubených 760.000 rublů, zatímco u jeho manželky přesáhl 28 milionů rublů. Kromě toho Denis Popov přiznal motocykl Harley-Davidson, jako neobvyklou techniku pro prokurátorský sbor.



vyšetřovatel Artem Vladimírovič Rančenkov
narozen 16. 3. 1978 

    člen pravoslavné církve  

vyšetřovatel 2. oddělení SČ SU Hlavní vyšetřovací správy Ministerstva vnitra.
ГУМВД России по г. Москве
127994 г. Москва, ул. Петровка, д.38
email pište na : mos-police@yandex.ru


Vyšetřovatel, podplukovník justice Artem Vladimírovič Rančenkov se v procesu ukázal jako velký inkvizitor a obvinil dívky z porušení církevních předpisů, které však nejsou v Trestním zákoníku. Vložil pak do textu obžaloby jeho „ohromující“ slova o velkém spolčení zločinců v pravoslavném chrámu.

Vyšetřovatel byl nakonec za odměnu na dokončení vyšetřování důležité akce prezidenta Putina přeložen po 4 měsících a splněné práci  do vyšetřování odboru Ministerstva vnitra. Jeho úspěšný případ uvěznění tří žen, včetně dvou matek, nejspíše vejde do dějin státu. Podle jeho nesmyslných právních závěrů neměl na věc svůj názor a splnil jen přání Vladimír Vladimiroviče Putina.

Do textu obžaloby vložil slova "poškozovaly duchovní základ státu". Z čehož téměř všichni právníci - od ministra spravedlnosti Konovalova a veřejného ochránce práv Lukina uznali všechny myslitelná porušení zásad práva.


Co je ale nejzávažnějším zločinem – tento policista byl podjatý a nikomu to neoznámil !  Jeho zvláštní rozum s vysokým sebevědomím o nadzemské nedotknutelnosti jde tak daleko, že vyvěsil na dvou webových stránkách svůj životopis a všechny osobní údaje o sobě, včetně adresy, telefonu, soukromých zálib, sexuální orientace, náboženství, atd. atd. – prostě něco, co policejní vyšetřovatelé nikdy nedělají a chrání si rodinu a život. Něco, co může udělat jen naprostý hlupák, který snad ani neměl nikdy být policistou !

Zde jsou důkazy:
Weby jsme si archívovali, aby nemohly být v následujících dnech zcela smazány.

Pouze díky této jeho neuvěřitelné lidské hlouposti jsme studiem ruského internetu přišli na to, že ten člověk je věřící a jak jinak než jako příslušník pravoslavné církve. Tedy té, vůči níž byl spáchán onen trestný čin skupiny Pussy Riot, když ostře napadla samotného patriarchu pravoslavných věřících Kirilla v jeho pravoslavné katedrále. Ta je ostatně i pravoslavného policisty Rančenkova. V trestní věci obviněných členek Pussy Riot jsou poškozenými: 1) Putin,  2) Kirill,  3) Pravoslavná církev Ruska,  4) tři pravoslavní svědci, kteří u soudu dosvědčili své duševní trauma.


Vyšetřovatel byl tedy naprosto trestuhodným způsobem podjatý! Stejně, jako když komunističtí estébáci vyšetřovali naše pobuřování proti komunistické politice a kvalifikovali ho právně potom jako komunisté coby trestný čin, jenž skočil soudem a vězením. Místo, aby se Rančenkov případu vzdal, o podjatosti pomlčel. A jako policejní zločinec dotáhl celé vyšetřování až před soud, kde pak pachatelky skutku skončily ve vězení. Tím se vysvětlují jeho trvale konfliktní postoje k obviněným.  

Co víc k takovým sovětským, Stalinským a Putinovským metodám říct, než odporné, zločinné a zavrženíhodné…

Nyní už lze věřit i tomu, že si s poškozenými Putinem a Kirillem tento policista klidně volal a domlouval s nimi společné policejní postupy vůči v této trestní věci. Jejich neuvěřitelné sebevědomí takové postupy totiž zcela bez rozpaků umožňují…

Případ musíme všichni sledovat a bojovat za propuštění politických vězeňkyň Pussy Riot. Zvláště Češi, kteří stejné policejní zločiny zažili na vlastní kůži celých 42 let. Každý dobrý nápad uvítáme, stejně tak každou pomoc v těžkém úsilí. Děkujeme.


Výbor na odhalování komunistického teroru o.s., dokumentační sekce
mluvčí Jiří Kubík, IČO: 22896422
V Praze dne 19. srpna 2012

15.12.13

Fasistka Dvorska se podivuje  ze krestan muze kandidovat  ve volbach v CR.  A brani vladu estebaka kterou Lidovci rozbijeji.  Kez by kazdy jako lidovci  rozbijeli jakokoliv vladu v ktere sedi estebacka a komunisticka verbez !!

6.10.13

Jak jsem priletel poprve do Ceskoslovenska (napsano uz ani nepamatuji kdy. ,,,,,,

Tak se pomalu blížila doba, kdy jsem měl poprvé vidět své kamarády po dvanácti letech, psychicky vyrovnán, žádný alkoholik, abstinent, očekával jsem, že tou změnou prošli moji kamarádi taky. S mámou, když odlétala zpět do Čech, jsem se na letišti v Sydney rozloučil se slzami přesto, že jsem za pár týdnu letěl za ní. Ale to jsme brečeli radostí, že se s ní projdu po kolonádě, jak jsem jí slíbil. A nastaly problémy, kde koupit letenku. Jana již pracovala jako letuška, tak jsem ji měl zpáteční za 170 dolarů, což byl pakatel. Qantasem jsem nakonec neletěl, jen do Sigapuru. A pak jsem strávil hodiny hrůzy. S ČSA.

Posledních pár noci jsem nemohl spát. Zaplatil jsem si let s ČSA, abych pomohl trošičku československé ekonomii. Zdálo se mi o okamžiku, jak poprvé šlápnu na svou rodnou zemi, teda na rodný asfalt na Ruzyni. Konečně jsem sedl v Sydney do jumba Qantasu a vydal se po dvanácti letech domů. Do Singapuru jsme letěli bez problémů, australské letušky se usmívaly, po zjištění, že jsem Jany táta, se usmívaly ještě víc. Dvě ji znaly, po několika minutách jsem znal i pilota. Lehce jsme se snesli v Singapuru, dvě hodinky mně přišly vhod, chtěl jsem koupit něco v Duty Free, což jsem udělal. Nastupuji harmonikou do letadla ČSA a zděsil jsem se, když jsem zjistil, jak je to letadlo malé a hlavně, co je to za letadlo. TU 154.

Přivítaly nás české letušky, říkal jsem si, to už jsem tak trochu na českém území. Byl jsem. Seděl jsem vpředu, rozhrnul se červený závěs, tmavě rudý a objevil se pilot, který měl nasazeny sluchátka. Velké, hliníkové, strašidelné. Zavazadlo se mi jen tak vešlo do prostoru k tomu určeného, já se taky vecpal do sedačky, která mně připadala jako sedačka v autobusu. Rozdíl byl v tom, že ta z autobusu byla větší a pohodlnější. Letadlo se zaplnilo, klimatizace začala pracovat. Předtím tam bylo jak v peci ohnivé.

Koukám, z klimatizace se valí něco jak z dýmovnice a během pár minut od výšky metr a půl nahoru nebylo nic vidět. Suchá pára. Hned jsem začal točit video. Postavil jsem se, bylo to jak v mlze na Mostecku. Skrčil jsem se, viděl jsem bezhlavé lidi. Připoutat se. Letadlo se začalo třást, pára zmizla a my vyrazili do vzduchu jako raketa. Koukal jsem, když jsem šel na záchod, jak se tváří cizinci. Většinou se za letu drželi za ruce a připoutáni, asi čekali na boží soud.

Letušky byly tlusté, odporné a nepřátelské. A věčně kouřily vedle záchodu. Když jsem se odvážil, jen tak jakoby nic na své cestě na záchodovou mísu špitnout, že bych si dal štamprdli na uklidněnou, odsekly mně, že se to musí ale platit. Zaplatím, žádný problém, sednu zpátky do sedačky, koukám do pilotní kabiny, jedna letuška nalévá z flašky frťan pilotovi, ten to do sebe kopl a já se šel zase postavit do fronty na záchod a při té příležitosti jsem pokorně urgoval svou objednávku, frťana něčeho českého. Ty mne sjely, ale asi po hodině mně donesla jedna z těch protekčních dcerušek becherovku. Vše mi připadalo jako podlouhlé šapitó, pár řad za mnou lidi zpívali československou hymnu a to jsme ještě ani nepřistáli v Kuala Lumpur.

Češi byli chytří, nakoupili si v Sydney na letišti chlast, někteří lítali za totality do Československa jako by se nechumelilo, tak znali poměry na palubě letadel ČSA. Já jsem za dvacet sedm hodin letu vypil tři skleničky becherovky, za prvé jsem byl, dá se říc, abstinent a za druhé jsem chtěl políbit rodnou zemí naprosto střízlivý. Z Kuala Lumpur jsme letěli do Bombay. Z Bombay do Abbu Dhabi. Z Abbu Dhabi do Prahy. Srdce mi bušilo. Češi řvali: Jááá ti ho tam našroubuju, jááá ti ho tam dááám. Začal jsem zase opět v letadle natáčet na video, letuška přilítla, že se to nesmí. Co se nesmí? Dělat video, tak jsem ji poslal do prdele. A ještě jsem dodal, že bych ji honil bičem, aby zhubla a nebyla líná. Pohrdavě se usmála a posledních pět hodin jsem nedostal ani kafe.

A začali jsme pozvolna klesat, oči mi vlhly, já se doopravdy vracel po dlouhé době domů. Letadlo přistálo, divím se, že se nerozlomilo na dvě půlky, odpoutat, sbalit tašku a sejdu se schodů a zhluboka dýchám vzduch na Ruzyni. Byl nakyslý, smíšený z výpary spálených pohonných hmot. Slunce vidět nebylo, to jsem neviděl ani jednou za pět týdnů. Pořád bylo schované za oparem.

Když máma odlétala ze Sydney, řekl jsem jí, aby na mne čekala až ve Varech u Centrálu, kam přijedu z karlovarského letiště. V letence jsem měl i let z Prahy do Varů. Byl jsem rád, že na mne nikdo v Praze nečeká, chtěl jsem si užít první okamžiky po mém návratu sám.

Přistáli jsme s několikahodinovým zpožděním a já se bál, že mně moje letadlo do Varů odletí. Čekáme na zavazadla, moc jsem toho neměl, džíny, teplou budu, svetry, trička, Reebok-tenisky. Ostatní Češi byli ověšeni zlatem, ožralí, vítali je příbuzní a kamarádi. Již z dálky volali: Dneska to roztočíme, konečně se napiješ pořádnýho piva a rumu. Odbaven, šlo to rychle, (stálo mě to jen jednu krabičku cigaret) utíkám k domácím linkám s nadějí, že se letadlo porouchalo a ještě tam je.

Narychlo si měním padesát dolarů, abych měl na autobus, nebo na taxíka na karlovarském letišti. Později zjišťuji, že mě okradli přesně o polovinu. Utíkám, zastaví mne nějaký major v kabátu, stejný materiál jako měli esenbáci, všechno na rentgen. Dám tam moji tašku a pod rentgenem různé dráty z příslušenství ke kameře. Další tlusťoch s hodnosti kapitána říká: Prohledat! Že mě osahávali jako teplouši, bych přežil, měl jsem strach, jestli tam ještě je letadlo. Bylo a čekalo na mne. V letadle seděl jeden starý pan, který na mne začal mluvit nejdřív německy, pak anglicky. Když mi říkal, že je Čechoameričan a že lítá každý rok do Prahy, odkud ho vozí mikrobusem do Jáchymova, do lázní, ale mikrobus je rozbitý již tři měsíce, tak jsem mu nabídl, že můžeme mluvit česky. Ožil. Byl zděšen z malého letadla, asi pro 15 lidí, na každém křídle jedna malá turbína. Ty se podařilo nahodit, až když přijel ruský náklaďák s ohromnou bednou a z té připojili kabely k letadlu. Z agregátů se kouřilo, z výfuků se valil černý dým. Když se podařilo nastartovat agregát startovalo se. Celé se to nějak třáslo, letuška, která byla nejenom krásná a milá, byla taky hodně vysoká a pořád chodila mírně sehnutá. Byla trochu výšší než strop téhle létající hrůzy.

Čechoameričan přestal mluvit, já taky. Letěli jsme asi 15 minut, já zavřené oči, jako na lochnesce, když jsem byl malý kluk. Občas jsem je otevřel, ale moc toho vidět z okýnka nebylo, jen oranžový opar, sem tam pole nebo kus lesa. O Čechoameričana jsem měl strach, aby tu hrůzu přežil. Přežili jsme oba dva a přistáli ve Varech. Máma samozřejmě o mém příletu, teda o dni, kdy přiletím, řekla sousedce, která to řekla další sousedce a známou tamtamovou cestou to věděly celý Vary. Koukám z letadla a vidím mého kamaráda Vráťu Riedla a vedle něho v přátelském rozhovoru v esenbáckém kabátě estébák, který mě vyšetřoval za doby Charty před mým vystěhováním v 77. a v 78. roce. Zemi jsem nepolíbil ani v Praze, ani ve Varech. Pořád jsem byl trochu naštvanej na první setkání se svou domovinou, okraden, přílet se zpožděním, kyselý vzduch. Vráťa mě vítá, koukám na estébáka, ten mě taky vítá, Vráťa říká, že je dobrej, že může dělat ochranku letiště beze zbraně. To jsou věci, estébák mě podává ruku a říká, vítej doma. Ruku jsem si otřel, sedli jsme si do městského autobusu, který byl přistaven k letu Praha - Karlovy Vary, ptám se, kolik stojí jízdenka. Jeli jsme jen dva a řidič, který říká, nech to, vyrovnáme se ve Smícháči, dlužíš mi pivo. Potěšilo mě to, seznámil jsem se tak z českým kapitalismem. Jedeme dolů po Pražské a já poznával každý strom, domy s odpadlou omítkou se mi zdály krásné, Imperial záhalem do zvláštního oparu, cítil jsem se báječně. Vráťa mi říká, když mě viděl s mýma červenýma očima, napůl slzy, napůl prach, jak se cítím. Těšil jsem se na mámu. Na všechny a na všechno. Zpátky v krásných Varech.

Asi tři sta metrů od konečné u Centrálu, kde na mne čekala máma, jsem řekl šoférovi, aby zastavil, že to dojdeme. Musel jsem z autobusu ven, smrděla tam nafta a já se taky chtěl něčeho dotknout, abych se přesvědčil, že jsem doma. Z dálky jsem viděl, jak autobus u Centrálu nezastavil a vrací se zpět. Pak vidím mámu, která se dohaduje s pár lidmi, my se blížili, máma mě poznala, já poznal kamarády, všichni vypadali stejně jako před dvanácti lety, někteří dlouhé vlasy, někteří pejzy, jako máničky z Jugoslávie. Všichni muzikanti, trochu zestárlí. Ale pořád fajn, tihle patřili mezi mé lepší známé a byl jsem rád, že mě přišli přivítat. Vráťa okamžitě prohlásil, že bychom si mohli dát jedno, máma okamžitě protestovala, že se musím nejdřív najíst.

Když jsme šli domů Ondřejskou ulici, koukalo z oken pár starých drben, které si neodpustili poznámky: A ty jsi se rozved? A proč? A prej žiješ na nějakým ostrově s

nějakou Indiánkou. Nové drbny jsem neznal, ale máma mě předem upozornila, s kterou se mám bavit přátelsky a které mám říci, co je Vám do toho babo. Přišli jsme do bytu a já si připadal, jako bych byl na dlouhé dovolené, nebo se vrátil z kriminálu. Všechno stejné, pořád jsem koukal, podíval jsem se z okna a máma mně připravila oběd. A jen se pořád ptala, jestli mi chutná. Chutnalo mi moc. Nikdy mi nic tak nechutnalo dobře, jako svíčková, kterou máma uvařila.

Za chvíli jsem poznal, že není vyhnutí a musím s kluky na pivo. Máma mě hned varovala, abych se neožral a nezačal zase chlastat.....

22.8.13


Dnes si připomínáme 45. výročí invaze vojsk Varšavského paktu do Československa. Na mnoha místech probíhají vzpomínkové akce. Ta asi největší u budovy rozhlasu, kde se tehdy skutečně bojovalo. Jak známo, agresi se tehdy postavili pouze stateční jedinci. Státní moc rezignovala. V důsledku toho po srpnu 1968 následovalo smutné a otupující období komunistické normalizace.
Měli bychom si uvědomit – a je to poučení z dějin -ať už jde o Mnichov nebo invazi „spřátelených armád“ , že vždy stojí za to bojovat, nehrbit se před diktaturou a zlem. Složit ruce do klína a říci, že se nedá nic dělat….. to má za následek úpadek země a rozklad celé společnosti. Následky takové rezignace jsou patrné po generace.   Vzpomeňme v těchto dnech na ty, co padli, na ty, kteří tehdy řekli rozhodné ne a pokusme se jednat jako oni.

12.8.13


Středa 7. srpna 2013 se zapíše do dějin České republiky jako abstraktní slepenec pseudodemokracie, politického kupčení, neosocialistického marasmu, partajní impotence a rétorické i charakterové ubohosti představitelů “volených zástupců lidu”. Jeden bývalý nafoukaný parlamentní narcis, který si svoji politickou dráhu spletl s bohapustou zlodějinou státních financí, jak jej sněmovní a stranický život naučil, blábolí u soudu něco o spiknutí a jeho následníci, prozatím ještě sedící v imunitou chráněných lavicích, přehrávají svým voličům divadelní frašku o tom, jak by bylo všem dobře, pokud by mohla nejvíce a neomezeně okrádat poplatníky právě jejich partaj či presidentská frakce. Byli jsme svědky boje mafiánských famiglií o peníze ze státních koryt v přímém přenosu a mohli tak posoudit úroveň současné parlamentní kleptokracie.  Vice zde




21.1.13

Beneš skutečně vyzýval k vraždění všech Němců

Citáty z projevů prezidenta Beneše a českých politiků vybízejících k organizovanému zabíjení všech německých spoluobčanů bez ohledu na jejich postoje za války: Najdete zde

 


15.1.13

Volíte-li Zemana, ničemu se pak nedivte! (aktualizováno) Vzkaz všem potenciálním voličům M.Z. a médiím s děravou pamětí :  Více


Vzkaz herce Oldřicha Kaisera z Malajsie k volbám



14.1.13

TOHLE chcete na Hrad?
Miloše Zemana podpoří při prezidentské volbě i členové ultrabolševické KSČ na čele s Miroslavem Štěpánem. Tentýž Štěpán v roce 1989 z pozice tajemníka strany brutálně rozháněl protirežimní demonstrace.
Klikni na obrazek, zvetsi se.

10.1.13

VÝZVA VĚRY ČÁSLAVSKÉ PREZIDENTSKÝM KANDIDÁTŮM S KOMUNISTICKOU MINULOSTÍ!

Celý život se zajímám o veřejné dění, byť jsem v politice nikdy nepůsobila. Mé poslední dva veřejně viditelně činy byl jednak podpis 2000 slov, který jsem nikdy neodvolala a tichý protest proti okupaci mé vlasti. A to na olympiádě v Mexiku 1968. Tehdy jsem jako olympijská vítězka odvrátila hlavu při sovětské hymně od vlajky okupantů. Oboje jsem si pěkně odskákala – do slova a do písmene. Přesto, anebo právě proto, nechci, aby prezidentem mé milované vlasti byl bývalý člen zločinné strany. Vím, že mnoho slušných lidí pod tlakem okolností do strany vstoupilo a dnes toho i litují. Ti však nekandidují na prezidenta. Tvrdím, že bývalí komunisté nemají morální právo kandidovat na hlavu našeho státu! Prosím, nevolte je!

Po svých dost složitých životních peripetiích jsem se zařekla, že už politiku nebudu nikdy komentovat - je pro mne jednou provždy tabu a tečka! Mnoho let jsem svému předsevzetí dostála, nikdo mne nezlomil k jakýmkoliv proklamacím, i přesto, že tlaky z různých stran byly převeliké. Až dnes! Dnes, kdy se jedná o volbu prezidenta naší země, nemohu mlčet a souhlasit s navrhovanými kandidáty. A to přesto, že jsem si vědoma, že se z pozice čestné předsedkyně ČOV dopouštím jistého přestupku. Olympijská charta káže, že prostřednictvím olympijských kruhů nelze proklamovat jakékoliv postoje rázu politického, náboženského, rasového, apod. Ano, vždy jsem respektovala tento statut (Olympijskou chartu), byl pro mne téměř písmem svatým, až na jednu, jedinou výjimku a tou bylo, že jsem se v roli sportovkyně vystavila riziku, že bych mohla být za vyslané gesto ze stupňů vítězů diskvalifikována a MOV mi odebere olympijské medaile. To bylo na olympiádě v Mexiku 68 po okupaci Československa, kdy jsem na stupních vítězů nerespektovala sovětskou okupantskou vlajku a odvrátila od ní hlavu. Tehdy celý svět pochopil, že naše země žije, že má hrdé lidi a ani brutální síla nás nepoloží na lopatky. Budoucnost naší země mi lhostejná není, už proto, že jsem vždy byla na své předky neobyčejně hrdá. Máme nesmírně bohatou minulost, obdivuhodné osobnosti.

Myslím, že volba prezidenta je aktem, ve kterém hraje důležitější úlohu otázka morální, než politická. To, že bychom měli volit kandidáta, který neměl nikdy nic společného s KSČ, je věc mravního postoje spíš než politického. Je to věc samozřejmá. Lidí, kteří uvěřili iluzím, lžím a pokryteckým svodům i těch, kdo podlehli hrozbám a nátlaku, povolily jim nervy a chtěli ochránit budoucnost svých dětí a vstoupili do KSČ, bylo hodně. Jejich rozhodnutí rozumím, ale nemohu akceptovat, aby se někdo takový stal hlavou našeho svobodného, demokratického státu. Bylo by to plivnutí do tváře té obrovské většiny lidí, kteří tehdy prostě nemohli morálně připustit spojení s KSČ a také do KSČ nevstoupili. Bylo jim jasné, že to byla strana, která neměla vůbec žádné mravní zásady, jen zásady mocenské. Není možné akceptovat, že to ti, kteří tam vstoupili, nevěděli, nebo to tak dalece nedomysleli. Stalo-li se něco takového, není možné připustit, aby se stali hlavou státu! Neboť o to tu jde. Nikoho neodsuzuji, chci jen, abychom nevpouštěli do života kompromisy, vedoucí k totálnímu morálnímu rozkladu společnosti.

S výjimkou prezidentů komunistických nebyl žádný náš prezident za svobodných časů členem KSČ. A tak by to mělo být i nadále. Za všechny uvedu dva příklady těch, kteří by tehdy získali hrozně moc pro sebe a své rodiny i pro svou práci a mohli jezdit po celém světě, žít si vesele a pohodlně, ale neudělali to především z mravních důvodů: Jaroslav Seifert a Václav Havel. Myslím, že tu mohu s klidem užít veledůležitou větičku, která proklouzla cenzorům v dobách nejhorších - z filmu Pyšná princezna, slova moudré babičky: "Kdo zlu neodporuje, sám se proviňuje." Doporučuji kandidátům, jejichž život je poznamenaný spoluprací s KSČ, aby se hlouběji a důsledněji zamysleli nad důsledky rozhodnutí, kterým si usnadnili život. Nejsou slučitelné s kandidaturou na prezidenta demokratické a svobodné České republiky.


Věra Čáslavská
Prevzato:  http://www.sinagl.cz/z-nasi-korespondence/vyzva-very-caslavske-prezidentskym-kandidatum-s-komunistickou-minulosti.html

9.1.13

A to už přátelé nevíte, že nejbližším spolupracovníkem vašeho kandidáta je komunistický armádní papaláš, který nabízel zkoprnělému vedení KSČ v listopadu 1989, že jako velitel tankové divize ve Slaném převálcuje vás či vaše rodiče, demonstrující na Václaváku, těžkou obrněnou technikou?
Vice: Volíte-li Zemana, ničemu se pak nedivte!

8.1.13

K N Í Ž Á K O V A   P A R T A

Národní galerie je kulturní instituce, ale tato dvě slova by stejně tak dobře mohla znamenat i jakousi přehlídku národa, vyvýšené řady sedadel, tedy jakési národní divadlo. Součástí takovéto národní galerie, která by se dala označit za kabinet kuriozit, je bezpochyby i dlouholetý ředitel NG Milan Knížák, který, když už není ředitel, snaží se být ze všech sil aspoň národní – na stará kolena chce někam patřit. Knížák je národní stejně jako galerie, což není kýč, ale skutečný domácí produkt, podobně jako botasky, becherovka či lázeňské oplatky. Co čert nechtěl, během vánočních svátků, které na Tři krále slavně končí, padl Knížákovi zrak na stránky Babylonu, byl nemile zaskočen, vzal do ruky pero a napsal: „Rád bych poukázal na poslední číslo. Je plné vulgarit. Jen na první straně se objevily pojmy jako nezesrali, vychcanější, sviňárna, žrát, spát a mrdat a o prezidentu republiky se tu hovoří jako o nedovzdělaném tenisovém hovadu,“ stěžuje si Knížák v deníku Právo. Inu, co naplat, tak už to u chuligánů, kteří píjí pivo a pokuřují cigarety, chodí. A to se ještě redakce Babylonu držela zkrátka, takže u jména Knížáka například chybí přídomek čurák.

S Knížákovým textem jako kdyby svět omládl o padesát let do radostných časů mládežnických brigád, kdy na správnou výchovu mládeže ještě dohlížela strana a vláda. Ani staré filmové týdeníky, které nám ukazuje Česká televize, nejsou sto tak dokonale navodit tehdejší radostnou atmosféru férovosti, radosti a slušnosti, jako se to daří Knížákovi.

Když se komsomolka onanuje
co by si pomyslel Stalin
a Jula Fučík
Nesmíš
ty ty!
řekli by jí
nebudeš matkou Olega Koševého
a komsomolka
i kdyby taková byla
by se zastyděla...

...veršoval v té slavné době Egon Bondy.

Knížákovým idolem je bezpochyby sovětská kráva Poslušnica, která nadojila místo obvyklých 7 000 litrů mléka za rok rovných 12 700 litrů, a to za pouhých třicet dní.Základem trvalého úspěchu a výdobytků nové lepší slušné společnosti je ovšem bdělost. Knížák se podivuje, jak je možné, že takový časopis, jako je Babylon, dotuje tuzemské ministerstvo kultury – ministerstvo lesního hospodářství nebo dopravy by zřejmě bylo příhodnější.
„Asi nejpikantnější je, že tento časopis vychází s podporou ministerstva kultury,“ varovně v Právu zachrochtalo institucionalisované prase Knížák, aby příslušnou instituci upozornilo na existenci časopisu s tak pobuřujícím obsahem a nutno říct, že národní galerie je v tomto ohledu pestrá, od Karla Sabiny přes Karla Čurdu, až třeba po Knížáka – rozdíl mezi nimi je jen v režimech, nikoli v nich samých.

Knížák svůj text neadresoval redakci Babylonu, ale uprdelil jej v Právu, zatímco do Babylonu text poslal, aby formalitě bylo učiněno zadost, bez jakéhokoli oslovení atd. jenom na vědomí. Tak je to správné. Základem zespolečenštění jedince je, včera jako dnes, institucionálně pojatá kritika. Vedle udání prostřednictvím Práva jde ovšem i o Knížákův vzkaz příslušným místům: Jsem tady, připraven, s těmi správnými názory, můžete se mnou kdykoli počítat. To je také znárodnělé chování, zvláště po roce 1968, kdy se na nejrůznějších úrovních uvolnily tisíce míst. Pozoruhodné na tom je, že Knížák má potřebu se kurvit ještě dvě desítky let poté, co komunisty vzal ďas.
Pak ovšem přejde ještě do vyšších poloh odposlechů soukromí ze strany StB:

„Ke zmíněnému číslu Babylonu bych ještě rád dodal,“ dodal Knížák, „že jeho pilotním textem je interview s Danou Němcovou, kde se z této ženy dělá disidentská hrdinka a všeobjímající bytost, ale já si dobře a z vlastní zkušenosti pamatuji, jak Němcovic rodina zkolabovala, Jiří Němec žil v jedné místnosti s Věrou Jirousovou a Daně Němcové nutili Ivana Jirouse (dnes známého jako Magora). V bytě v Ječné ulici byl neuvěřitelný nepořádek, který dobře ilustroval panující morální zmatek. To nezpůsobil komunistický tlak, ale problémy v rodině. O tom není v interview ani slovo. Opět falšujeme dějiny. To je v tzv. studentském časopise zvlášť nebezpečné,“ píše Knížák.

Jistě, a to Babylon ve své pokleslosti šel tak daleko, že jsme se Dany nezeptali, do kolika let se počůrávala, zda se jí líbil Václav Havel a jestli používá 123gramový jednovrstvý Harmasan Mýval se 400 útržky od 5 kč výš nebo dává přednost parfémovanému dvouvrstvému Big Soft plus 4 x 160 útržků po dvaceti korunách, protože bez hajzlpapíru Knížák nenapíše ani řádek, natož pak udání, a dokonce se bez něj ani nevysere – bez toaleťáku, jak známo, se totiž dějiny, a především ty národní, nedají dělat. Mravní pokleslost Němcovy rodiny obzvlášť vynikne, když ji srovnáme s životem hrdiny socialistické práce soudruhem Františkem Graifem, vynikajícím havířem s příkladnými vlastnosmi s přirozenou autoritou, jak nedávno napsaly komunistické Haló noviny ve svém nekrologu: „Stejně jako on byli všichni členové jeho brigády obětaví lidé, havíři na nejvyšší profesionální úrovni, vzorní občané, záviděníhodní otcové rodin, chlapi, kteří byli vždy a včas tam, kde je šachta nebo společnost potřebovala.“

Ne Karhanova parta, ale Knížákova parta.
Ale možná, že za ty své svazácko-udavačské odposlouchávací tendence Knížák nemůže – že je jenom prostě, tak teple lidsky, blbej, že to myslí upřímně, podobně jako kdysi Pavel Kohout. Knížákovi nedá spát především podtitul revue Babylon označované za studentský list pro seniory. Věnuje tomu celou první část svého článku.

„Již dlouhou dobu mám problém s podobou Babylonu,“ píše Knížák. „Nerozumím, co znamená ‚studentský list pro seniory‘, jestli jsou tím myšleni starší pedagogové nebo senioři obecně. Možná jsou senioři chápáni jako vrstva obyvatel bez perspektivy, jak se o nich vyjádřil současný ředitel Národní galerie Rösel, který prohlásil, že umění 19. století je na nic, poněvadž se líbí jen lidem nad 60 a ti nejsou perspektivní. Podobné představy mě naplňují, když čtu podtitul Babylonu a nechápu, proč je studentský list pro seniory rozdáván zadarmo studentům vysokých škol, mezi kterými je seniorů poskrovnu.“

Knížák je senior i junior, nic mezi tím. V jeho osobě spolu mrdají otec Kondelík s Edvardem Benešem, major Zeman s Gustou Fučíkovou, Vladimír Remek s Helenou Vondráčkovou. Od každého kusu kus národního. Knížák je logo národní galerie. Žere, spí a mrdá. Prase jako prase. Nic proti Knížákovi.

Na Tři krále na Všebaráčnické Rychtě  v Praze L.P. 2013
Petr Placák
http://www.ibabylon.cz/

6.1.13

Budete volit soudruha Fishera?



















Budete volit svazacku Bobosikovou?















Anebo jste se rozhodli pro tohle?



27.12.12

Ross Hedvicek Pondělí v 15:27
[4]: Franto, za svou zdanlivou mekotu vuci Moravanum se omlouvam, ale je to jen realtivni ve srovnani s Prazaky. Prazaci vzdy chlastali mene jako ozralkove Moravane, ale zase mne Prazaci vzdy srali svou povysennosti a ze vzdy meli vseho dostatek - i devizovych prislibu. Ja mohl v lete jet kampovat tak na Sumavu a kdyz jsme jeli zpatky tak silnice od Prahy byla plna aut s Prazaky a privesy jak si to hasili na hranicni prechod do NSR na dovolenou na devizaky. Ja jsem na to nikdy nezapomel.

Hahahaha, na Sumavu. Ty ulhany kryple, sestkrat jsi byl v Jugoslavii!!
Jak svazak a svazarmovec cestoval:
  http://www.night.cz/hedvicek/1956-1986/

23.12.12

Hezke Vanoce a stastny Novy rok vsem ctenarum Bohemie

19.12.12

Sobotka (ODS): Studenti, nevzdávejte se.
Nevzdávejte se, nenechte se odradit prvními neúspěchy, nenechte se zastrašit a neposlouchejte demagogy, kteří vám budou tvrdit, že jste nezralí a nezkušení. Oni by si zasloužili pětku z dějepisu na vysvědčení. Kdybyste mohli projít prostorem a časem a nahlédli do zrůdné atmosféry Gottwaldových 50. let i zatuchlosti Husákových 70. let, byli byste bezesporu ještě radikálnější ve svých požadavcích a činech >>>>