31.3.15

Flag-waving supporters of the United States flooded the streets of Prague today to cheer on a highly visible display of U.S. military might rolling through Europe.  

http://www.dailymail.co.uk/news/article-3018579/Supporters-waving-Stars-Stripes-cheer-armored-U-S-convoy-Prague-strength-Putin-rolls-Europe.html?ito=social-facebook

30.3.15

Jak jsem tančil s dcerou Červoněnka 

 Pracoval jsem v Karlových Varech u Pozemnich staveb, mimo jiné u závodu, který soutěžil o titul nebo nějaký řád, mělo to něco společného se socialistickou prací. A já se snažil taky. Pár let se Stalincem, buldozerem, s kterým jsem se podepsal na věky v Karlových Varech. Na louce, kde jsme odpalovali německé rakety coby mladí kluci, a pod loukou ve skále jsem se svým milovaným Stalincem trhal skálu, aby mohl být vybudován bazén Termal. Bazén je to pěkný a postavený i mojí zásluhou. Problém byl, že se Stalincem se nedaly dělat fušky. Proto jsem se rozhodl změnit můj životni styl a přesedlal jsem na Belorusa. To byl vynález, radlice ve předu, bagr vzadu. V té době vrchol techniky. Měl jsem peněz jako sraček. Každý večer v Antlantiku, kde se scházeli karlovarští hogo-fogo. Sám pro sebe jsem si objednával flašku Bohemie, nebo ruskýho šampusu. Všichni závisti koukali, dívky z dobrých rodin se mi nabízely, byl jsem jeden z nich.
Na Hřebečný, kousek od Abertam v Krušných horách bydleli odjakživa jen Němci. V drsných podmínkách přežívali po staletí, většinou se živili krajkářstvím. I když Hřebečná leží ve výšce nad tisíc metrů, spodní voda je všude. Na loukách se země pohupávala, po každým kroku bylo vidět, jak silná, otužilá tráva se vrací na původní místo. A pod tou trávou, asi 40-50 cm měli Němci udělané vodovody, štěrk, písek a různé kamení, jakési podzemní potůčky, kde křišťálová voda tekla do každé chaloupky. Těch chaloupek na stráních z Hřebečný k Abrtam moc nezbylo, bolševici je srovnali se zemí.
A v těch pár, co zbyly, bydlely staré babky, Němky, poslední z rodu, které tam žily po staletí. K těmto domkům, vzdáleným třeba sto, dvě stě metrů od silnice, jim proudila nejčistější a nejdobřejší voda, kterou jsem kdy pil. Proudila, už neproudí. Komunističtí plánovači rozhodli, že se zmodernizuje rozvod vody. Rozhodli, protože většinu chalup v Hřebečný vlastnili papaláši a jejich manželky chtěly vodu z kohoutku, když někdy přijela rodinka na pár dní na hory se bavit, za sportem, nebo ředitel se sekretářkou se kurvit.
Speciální technická brigáda vyrazila do hor. Já s mým zbrusu novým Belorusem a dva náklaďáky značky Bucegi, benzínové osmiválce.( Made in Romania) Jeden Bucegi jezdil pro lahváče a druhý speciálním forychtungem přetáčel kilometry. Čím víc natočených kilometrů, tím víc jsme měli pro sebe benzinových poukázek. Benzin byl drahý a můj Mercedes z roku 36 zblajznul až čtyřicet litrů na stovku. Nelituji, měl jsem ho rád a co bych mu nedopřál. Začali jsme po týdnu procházek po okolí i trochu pracovat, procházky v pracovní době na zdravém vzduchu s flaškou desítky v ruce mně dělaly dobře. Několikrát jsme došli ke vzdálené chaloupce, kde stará německá babička nás zvala do její chaloupky, kde nám nabídla čaj a pár sušenek, nebo domácí koláč. Tihle poslední původní obyvatelé neuměli slova česky. Ale to vůbec nevadilo.
V kouzelné kuchyňce bylo pár fotografií, manžel, děti, příbuzní. Jen fotografie. Vždycky si německá babička utřela slzu, když oprašovala manžela, dceru, syna. A pokaždý nám je představovala jménem. Mohla být stará 80 až 90 let. A tam, kde se narodila, v chaloupce, kde kdysi žili její nejdražší, jí tekla čistá voda, mistrně rozvedená ke každé chaloupce lidmi, kteří horám rozuměli, tvrdě pracovali a hlavně uměli přemýšlet.
Což se nedá říct o komunistických projektantech a plánovačích.

Z nejvyššího místa nad Hřebečnou, odkud vedlo desítky starých vodovodů všemi směry, jsme kopali ohromnou jámu na vodojem. Z vodojemu byly pokládány trubky až na Hřebečnou. Hlavni rozvod. Z hlavního rozvodu si museli chataři platit výkop sami, nebo ručně vykopat. Mistr nádeníků mně sháněl fušky. Za vykopanou odbočku k chalupě bolševickýho pohlavára jsem inkasoval 500 korun československých, z toho jsem dal pajdu mistrovi.
Mistr byla taky zajímavá existence. Mladý, kolem 25 let, straník, ožrala. Jednou jsme našli v příkopu jeho tašku s výplatama pro cigány, 25 tisíc korun. Sto metrů dál jsme našli jeho. Taky v příkopu, totálně ožralýho. Stavil se v Abertamech na oběd. Věděl jsem, která chalupa patřila generálnimu řediteli karlovarských Pozemních staveb. Největšímu blbci, kterého jsem kdy potkal, šílenýmu komunistovi, soudruhu Ing. Jančárkovi. (Skončil na ministerstvu.) Jančárek při svých studiích v Moskvě byl tak politicky aktivní, že se dostával do těch nejaktivnějších rodin. A tak se jednou setkal s dcerou Červoněnka, kterou si vzal a ona přesídlila do Varů. Jednou mi říká mistr ze Ninečka je na chalupě a buzeruje tam řemeslniky, kteří jim zadarmo předělávali chalupu podle imperialistickýho vzoru. Táhlo mu z huby a krkal rum. Ještě dodal, že Ninečka by chtěla něco odkopat před barákem a dodal, ať se na ni vyseru, že je držgrešle.
Skočil jsem do Belorusa, Roubínek do Bucegiho a jeli jsme se podívat na ředitelovu chalupu. Ninečka, kolem třiceti, nás uvítala slovy vítám vás, soudruzi, načež Roubínek jí odpověděl - to jako mluvíte k nám? Dámo?
S Ninečkou to škublo a na mne - soudruhu, máme to tady pořád před chalupou mokrý, nedalo by se s tím něco dělat? A co jako dělat, v hlavě se mně honilo pět set korun, který bych měl zinkasovat. Žádný rozdíly, byli jsme si všichni rovni. Jednou v Budvaru na záchodě mě oslovil Matěj Rada, starej policajt z karlovarský kriminálky. Podařilo se mu sehnat pozemek na zahrádku a potřeboval by vykopat sklep. Já mu říkám, že je to trestný. Ať si zařídí povolení. Zařídil a já mu jel vykopat sklep. Karlovarská kriminálka dostala jeden z nejlepších kusů volné země ve Varech v Rybařích na zahrádky. Sklepů jsem tam vykopal deset. Co sklep, to pět stovek. Horší bylo z nich dostat peníze. Většina z nich chlastala od otevření do zavření v Budvaru, kde měli svůj stůl, ale nechtěl jsem se k nim znát. Jednou mě jeden zrzavej, byl to psovod z kriminálky, viděl, že mluvím s výčepákem a přišel mi dát mých pět set. Ještě že to nikdo neviděl. Ninečka mi začala vysvětlovat, jak bych měl odkopat hustý trávník, potom navézt štěrk. Paní, říkám jí, podívejte se kolem, co škody náš socialistický podnik nadělal. Všechno je tady na vodě, bažiny, jak do toho rejpnu, navždy se změní povrch kolem vašeho hnízdečka. Soudruhu, zkuste to, vím že to dokážete. Tak jsem to zkusil. Za půl hodiny Belorus byl potopený v bažině. Roubínek číhal, jestli nepojede někdo z pískařů. Pískařům se říkalo brigáda socialistické práce,
Převáželi písek z Chebu na staveniště. Proč z Chebu nevím, vagony se dají vykládat i jinde. A občas pískař s naloženou tatrou jel vysypat písek, kam neměl, za pár stovek, samozřejmě. Pískař mě vytáhl s lanem, podotknul, že Ninečka je pěkná píča, kdyby mě neviděl, tak by vůbec nezastavil. To už byly čtyři hodiny, Roubínek že to balí a jede do Varů, tak ať to zamknu a jedu s ním.
A ona zase, soudruhu, zkuste to jestě jednou. Roubínek skočil do Bucegi, zařval já se můžu na takovou práci vysrat a odjel. Dva metry. Zapadl do bažiny. Podařilo se mi ho radlicí vytlačit. Pak odpálil jak Formule one, bahno lítalo z kol a Bucegi mizelo v dáli. Nabídla mi svačinu. Měla radost, že můžu sníst všechno sám, když soudruh řidič odjel. Sedl jsem si na zápraží, jedl jsem dva krajíčky chleba s máslem a průhledným kolečkem salámu. A pak jsem si dal nášup, dva krajíčky, které byly pro soudruha Roubínka.
A díval jsem se na spoušť, jakou jsme udělali kolem ředitelovy chalupy, nikdy se to nepodaří napravit. Zničili jsme staletý vodovodní systém, ani z nového vodovodu, na který jsem kopal rýhu, voda netekla. O těch pár německých babiček, které nám nabizely čaj a domácí koláč, se nikdo nestaral. Jeden z mála zločinů na původním obyvatelstvu, o kterým se nemluví, ať už to jen bylo zničení přívodu čisté, křišťálové vody...

Lidi, kteří této krajině rozumí, tam nežijí. Byli vyhnáni. Bez nich tam nikdy nepoteče voda, kterou jsem rád na loukách u Hřebečný pil. Snědl jsem svačinu, v žaludku mi kručelo ještě víc, Ninečka donesla jednoho lahváče a dvě skleničky. Nalila mně, nalila sobě a zbytek z lahve do sebe vrazila. Soudruhu, ptá se. Pro kolik lidi je Belorus. Pro mne, pro jednoho. A nevešla bych se někam? Jedině na blatník.
Moc místa vzadu nebylo, část blatníku a z těch vykukovaly brzdový kotouče. Měl jsem tam nářadí na podlaze, kanystr na naftu, doma jsme topili v nafťákách, a pucvol. Pucvol byla oblibená, na ruce, na okno, i vysmrkat se do ní dalo. Napěchovala se tam a my vyrazili. Cestu jsem znal perfektně. Před dlouhým táhlým kopcem jsem vždy vyhodil kvalt a Berolus se řítil a zpomalil se až na rovince. Ale s Ninečkou jsem vyhodil kvalt trochu drive a Belorus se stal neovladatelný. Rozhoupal se, pár vteřin přední kola ve vzduchu, pak zase na silnici. Já byl zapřenej na brzdě, nešlo to zastavit, ruský vynález měl jen mechanické brzdy. Žádný posilovač, žádná hydraulika. Tu měl ruský grader, taky fungl nový, vypadal dobře.
Při cestě z Toužimi do Varů přestaly fungovat brzdy úplně. To byla jízda, štěstí, že prudké klesání se změnilo v prudké stoupání. Pak už jsem zacouval do lesa, kde jsem zničil pár smrčků. Ninečka začala hystericky křičet, soudruhu, udělejte něco. Kurva nedělám? Brzdím. Začala řvát ještě víc, že hoří. Od rozpálených brzdových bubnů chytila pucvol, Ninečka se dusila a hasila oheň, všechno se mi jevilo černě.
Měl jsem rande v Atlantiku s dcerou soudce od karlovarského soudu. Bylo jí jen šestnáct a ona tatovi lhala, že jde bruslit. Brusle si nechávala dole v šatně a pak si se mnou dala pár vodek. Kdyby se to ten komunistickej soudce dozvěděl, zabil by mne. Nejhorší v těchto kritických vteřinách, kdy život byl na vlásku, bylo pomyšlení, že já přežiju a dcera Červoněnka nepřežije a já budu souzen ne za nehodu, ale za vlastizradu.
Podařilo se mi obludu zabrzdit, Ninečka popálený ruce, očouzená a šťastná mně říká, soudruhu, zvládl jste to.
Štěstí mě potkalo, zahlídl jsem v zrcátku autobus a Ninečky jsem se zbavil. Říkala mi, abych přišel na podnikový ples Pozemních staveb, který bude v Puppu. Že se se mnou soudruh manžel vyrovná. V duchu jsem zajásal, vůbec mi nešlo o peníze. V Puppu jsem vyrůstal. Znám každý sál. Od nádherného slavnostního sálu přes Malou dvoranu, Bar Florentinu, sklípek, kuchyně a jiné přístupové cesty, kterýma jsme chodili na plesy balit zadarmo mladé studentky. Vyrazil jsem na ples. Sako, kravata, namazal jsem se indulonou.
Hned u vchodu mě pořadatelé nechtěli pustit, že je to jen pro členy ROH. S odvoláním na Ninečku se málem začali klanět a já vkročil do světa valčíku. Několikrát se mě snažili vystrnadit, ale rychle se rozkřiklo. že mám nějaký mechtle pechtle s Ninečkou a já začal využívat hodnot, které byly jen pro členy ROH.
Holky z kanceláří mně dávaly kupony na pivo, které chutnalo za starých časů v Puppu dobře. Plzeň v dobrém skle.
Po pěti pivech jsem se rozhlídl, kde sedí Josef (ředitel Jančárek), sedel se všemi náměstky a s jejich manželkama, nebo kunkubinama. Zamiřil jsem si to přímo přes taneční parket ke stolu číslo jedna a říkam, Josef, nedlužíš mi něco? Náměstkové vyletěli, ještě štěstí, že Ninečka zakročila a řekla, soudruzi, pan soudruh Vaněk byl mnou na ples pozván, je to dobrý pracovník. Začali jim, blbům, líst oči z důlků, sál byl šokovaný. Josef mě pozval do Florentiny na skleničku vodky.
Sedli jsme si k baru. Barman Pista nevěřil svým očím. Dvě vodky. Jednu pro mne, jednu pro soudruha Vaňka a jednu pro vás, soudruhu barmane. Říkám čtyři, Josef dodá, dejte nám, soudruhu, celou láhev Stoličný. Po flašce se jen zakouřilo a s Josefem scházím po nádherným schodišti do slavnostního sálu, už jsem ji cítil, seděla mi za krkem, orchestr začal hrát něco, co se podobalo fanfárám z Libuše a já se šklebil na všechny personální náměstky a vedoucí osobních odděleni a při prvním taktu jsem požádal Josefa, jestli by mně dovolil tančit ze soudružkou jeho manželkou a on svolil a to neměl dělat. Točila se mi hlava a jí taky. Začali jsme tančit, veprostřed sálu, kde světoví velikáni koncertovali. Lehká konverzace. Seš spokojená v manželství, Ninečko? Co sex?
A ona se jen smála jako pominutá, čím víc jsem vyzvídal, co má ráda a jak to má ráda, tím víc se smála. Pozemní stavby koukaly, jak Vaněk tančí s manželkou generálního ředitele a dcerou Červoněnka. Připadal jsem si jak na carském plese, viděl jsem kolem sebe ruské důstojníky se šavlema. Klasa, ptám se Ninečky, v kolika letech přišla o panenství, v patnácti. Začala se mi motat hlava z valčíku trochu víc. Začal jsem domlouvat rande a přál jsem si, ať už skončí hrát, tušil jsem, že se něco neobvyklého přihodí. V okamžiku, kdy se ke mně začala tisknout, to už i číšníci s tácy plných piv koukali, co se to děje, řekla, my Rusky máme tvrdý kozy, cejtíš je? Nestačil jsem odpovědět, buď uklouzla noha jí, nebo mně a zřítili jsme se při valčíku, který po blbých projevech o budování socialismu zahajoval ples, na parkety. Hudba přestala hrát, mě vyvedli a již jsem Ninečku neviděl.

Jirka Vaněk, Sydney 

24.3.15

Elitni agent Stb

Rad zverejnuji.

Obracím se na Vás jako na člověka, který se svým webem nemálo zasloužil o rozkrývání agentů StB v naší společnosti a nabízím Vám téma, které se týká elitního agenta StB, který se pokusil o likvidaci naší společnosti.

V roce 2000 provedla policie na popud společnosti Microsoft (které v té době šéfoval agent StB Jan Mühlfeit – krycí jméno Masopust)  razii ve společnosti Mironet  a na bezmála 4 roky jí tak paralyzovala. Tento zásah, který byl pro Mironet téměř likvidační byl založen na udáních společnosti Microsoft, jejímž produktům v té době Mironet konkuroval distribucí alternativního freeware (Linux apod.).

Mironet má v ruce důkazy, které pravděpodobně usvědčují tehdejší vedení společnosti Microsoft z manipulování policií a které zakládají podezření, že úmyslně uvedlo policii v omyl. Po bezmála 15-ti letech soudy Mironet  očistily a konstatovaly, že nedošlo k žádnému porušení zákona a přiznaly Mironetu  v této chvíli odškodnění ve výši 23,5 milionu korun. V tuto chvíli probíhá další soud, kde je na základě znaleckého posudku škoda vyčíslena na 626.000.000 Kč.

Mironet se domnívá, že původcem celé kauzy (a potažmo tak škody) je společnost Microsoft, vyzval na konci roku 2014 ministryni spravedlnosti k jednání, aby jí předal důkazy a podklady k tomu, aby stát mohl tuto škodu požadovat po společnosti Microsoft. Ministryně spravedlnosti jednání s Mironetem odmítla.

Domnívám se, že škodu by neměl platit daňový poplatník, ale ten, kdo škodu svým jednáním způsobil. Obracím se proto na nezávislá média a blogery s žádostí, aby tuto kauzu medializovali a informovali tak veřejnost o celé záležitosti, kdy byla zneužita policie v konkurenčním boji a byla způsobena škoda, kterou mají nyní uhradit daňoví poplatníci.

Veřejnost si zaslouží znát úplnou pravdu o tom, jak soukromá nadnárodní společnost dirigovaná estébákem zneužila policii a orgány činné v trestním řízení a nyní odmítá nést alespoň morální odpovědnost za stamilionové škody, které tím způsobila.

http://www.lupa.cz/clanky/mironet-miliony-ktere-nam-zaplatil-stat-by-mel-ministr-chtit-po-microsoftu/

2.3.14

Děsivé skutečnosti o nezákonném procesu s PUSSY RIOT,
o roli státní bezpečnosti KGB, o totalitních metodách ve vězení a na policii.
Petice za propuštění politických vězeňkyň Pussy Riot.

S pomocí našich partnerských organizací v ruské opozici zpracoval VOT o.s. tuto zprávu. Posílejme jí nebo její pasáže dalším přátelům doma i v zahraničí, politikům, pravoslavné církvi a jejím věřícím.



Kdo je ve skutečnosti patriarcha Kirill

Civilním jménem Vladimír Michailovič Gunďájev. V protestní písni odsouzených dívek je nazvaný „patriarcha Gunďaj“.  www.patriarchia.ru/patriarch


pravoslavný patriarcha, metropolita Kirill - Vladimír Michailovič Gunďájev
(narozen 20. 11. 1946)

Kirill (Cyril) byl agentem KGB (dnes patrně FSB) krycím jménem Michailov. Byznysmen, miliardář, pevná součást Kremlu a hlavní opora Kremlu. Za sovětského komunismu kolega Vladimíra Putina v KGB. (Pozn.: Výbor státní bezpečnosti KGB byl nejhorší zločineckou organizaci v dějinách Ruska resp. dříve Sovětského svazu, mající na svědomí milióny zavražděných nevinných lidí. Podle opozice se Kirill svojí dlouholetou prací pro tuto zločineckou organizaci, likvidující v Ruském národu a dalších okupovaných národech všechny nekomunisty, sám stal aktivním zločincem.) http://echo.msk.ru/blog/echomsk/920416-echo/


Dne 14. listopadu 1989 se stal předsedou Odboru pro vnější církevní vztahy Pravoslavné církve. Takto cestoval do zahraničí a plnil svojí úlohu už dřívějšího agenta KGB s přezdívkami "Svyatoslav", "Alamant", "Michajlov," "Topaz", "Nesterovich", "Kuznetsov", "Ognev", "Esaulenko". Povaha jeho misí signalizuje úkol transformovat tento odbor do skrytého centra agentů KGB mezi ruskými věřícími.

Dne 25. února 1991 byl povýšen do hodnosti metropolity. Pokud souhlasí zprávy ruského i mezinárodního tisku, ne všechno v životě je tak, jak je u Kirilla vysoce a hrdinsky uváděno. V roce 1996 vstoupil do představenstva banky Peresvět sloužící finančním zájmům patriarchátu. Podle moskevských novinářů od této chvíle započaly finanční a majetkové nezákonnosti metropolity. V září 1996 noviny "Moscow News“ vydaly zprávu, že metropolita Kirill v letech 1994 - 96 organizoval dovoz zboží podléhajícího spotřební dani (zejména dovoz cigaret) za účelem obejití cel (celního podvodu), pod záminkou humanitární pomoci, ve výši desítek milionů dolarů. A ve výši desítek tisíc tun. 
Od roku 1990 je Kyrill obviňován z napojení na sovětskou Státní Bezpečnost KGB, k němuž došlo podle některých západních novinářů v době Sovětského Svazu. Člen Moskevské helsinské skupiny kněz Yuri Edelstein poslal dopis ruskému prezidentu Putinovi, kterým obvinil metropolitu Kirilla ze spolupráce s KGB.


Noviny The Washington Times citují názor, že Metropolita Kirill byl v úzké spolupráci s KGB. V roce 1992, bývalý agent KGB agent Shushpanov podrobně popsal práci KGB v církevním odboru, který dlouho vedl Metropolita Kirill.  Shushpanov tvrdí, že hlavním cílem tohoto odboru RPC (Ruské pravoslavné církve) bylo pomáhat KGB v jejich práci proti neposlušným občanům.

Nejdůležitější role metropolity je jeho práce jako předsedy Odboru pro vnější církevní vztahy. V této funkci je zodpovědný nejen za zájmy Ruské pravoslavné církve v zahraničí, ale také za ochranu "duchovního prostoru" Ruska od vnějšího vlivu.

Kirill přivedl zpět k životu prastarou křesťanskou doktrínu "teritoriality", a používal ji v Rusku. Podle této doktríny, pouze jedna jediná církev má právo být aktivní ve stejné zemi. Cyril používá tuto doktrínu nejen proti protestantským misionářům v post-sovětském Rusku, ale také proti římsko-katolické církvi.

Stejně jako ostatní osoby vysokých církevních hodnostářů ruské pravoslavné církve byl Metropolita Kirill obviněn, že byl důstojníkem KGB a že upřednostňovali vždy politické zájmy Moskvy. Jejich minulost i nadále vzbuzuje podezření o skutečné motivaci ruského duchovenstva. Ke škodě prostých věřících.

Metropolita vede svou kampaň za posílení úlohy pravoslaví v ruském životě a omezení činnosti misionářů v netradičních náboženstvích Ruska, zejména katolíků. Tato politika je v souladu s politikou Kremlu, takže mnoho lidí věří, že Metropolita nadále spolupracuje se zpravodajskými agenturami. Autor zprávy dodává, že existence těchto podezření o Kirillovi samozřejmě nemálo zatěžuje metropolitu v Rusku i v zahraničí. www.russianmiami.com/common/arc/story.php/172084

Podrobný popis jak patriarcha Kirill udělal kariéru v KGB byl zveřejněn zde:



Nepřímý rozsudek smrti pravoslavné církve nad dívkami

Právníci pravoslavné církve Michail Kuzněcov a Sergej Štin prohlásili, že dívky jsou nástrojem Satana, který jim přímo velí, a že jsou agenty světové organizace extremistů jdoucí do války proti Ruské pravoslavné církvi. Že tato skupina je odpovědná i za bombardování mrakodrapů 11. září 2001 v USA, že svými kroky mohou dívky tyto události znovu vyvolat, že chtějí rozbít tisíc let stability ruské pravoslavné církve. Tím vším jsou prý skuteční nepřátelé ruského státu a pravoslavné církve. www.rbcdaily.ru/2012/07/19/society/562949984357026

Takovýto morální rozsudek s nálepkou „Satani a skuteční nepřátelé státu a církve jsoucí ve válce s ním“ může snadno přimět ortodoxní věřící v Rusku k fyzické likvidaci domnělých vojáků Satana – tedy Marie, Katky a Nadi. Novinář nazval toto prohlášení projevem paranoidní schizofrenie, ale zda to zachrání životy dívek, se teprve uvidí.


Předseda oddělení Moskevského patriarchátu pro církev a společnost, arcikněz Vsevolod Chaplin, prohlásil, že měl Boží zjevení, že Bůh odsuzuje členky Pussy Riot za chuligánství. "Věřím, že Bůh to odsuzuje. Jsem přesvědčen, že tento hřích v tomto životě musí být potrestán." Kněz se však do svých lží poněkud zamotal, protože podle víry Bůh netrestá, nýbrž odpouští. Pak už nebylo jasné, zda měl boží zjevení anebo zda si jen ujasnil, čemu věří. Blamáž nakonec „objasnil“ výrokem, že věřící mají právo mluvit o tom, co si Bůh myslí." Což je už poněkud jiná věc než Boží zjevení. Ale v Rusku je asi občas možné všechno.

Zveřejnění adres obviněných dívek z Pussy Riot se nemělo stát, je zde možnost zavraždění dívek ortodoxními věřícími agresory. (Pozn.: tato trestuhodná justiční chyba mohla být i záměrem. Kirill ostře odsoudil dívky ze skupiny Pussy Riot za jejich revoltu v „jeho“ pravoslavném chrámu. Tím mohl podnítit ortodoxní věřící k nějakému lynči nebo i k zabití dívek. Nespravedlivá soudní vazba je paradoxně možná i ochranou jejich životů.) 

Profesor Moskevské teologické akademie Andrej Kuraev k angažmá patriarchy Kirrila proti dívkám z Pussy Riot uvádí :  bylo mi řečeno katolíky v bazilice svatého Petra ve Vatikánu, že téměř každý den se zde stane podobný incident. Např. pacienti, kteří se cítí být Kristem nebo Bohem apod., ale papež nikdy na toto nereagoval. Švýcarské stráže přiběhnou, vyprovodí člověka z chrámu a to je konec.


Další osoba v kauze – emeritní prezident,  podplukovník KGB Vladimír Putin
     + KGB  

Přestože dívčí disidentky v písních ostře kritizují spojení metropolity Kirilla a prezidenta Putina a dále Putinovo trvalé uchvacování moci, sehrál Putin klasickou zpravodajskou hru na hodného pána naučenou ve škole tajné policie KGB. Prohlásil v Londýně, že by dívky Pussy Riot měly dostat mírný trest a vrátit se domů ke svým dětem. A vyzval soudce, aby byl milosrdný. Přitom jeho téměř diktátorská moc určující, jak mají ruské soudy rozhodovat, jednoznačně stojí za nelidským trestem dvou let vězení pro opoziční punkové zpěvačky. Kritici Putina to logicky vnímají jako značně pokrytecké prohlášení.

O životě diktátora Vladimíra Putina je to podstatné známo. Byl důstojníkem státní bezpečnosti KGB ještě za komunismu, byl tedy přímou pákou a vykonavatelem zločineckého režimu v organizaci srovnatelné s Gestapem. Nyní vládne neomezenou mocí pomocí rafinovaných metod zpravodajské služby a pomocí změněné ústavy a zavedení skryté diktatury v nových zákonech. Většina Rusů požaduje silného vůdce, takže je s deformovaným právním stavem spokojena. Pokud však dojde v Rusku k novému převratu a k odstranění diktatury, lze očekávat že Putin bude za mnoho usmrcených oponentů a novinářů odsouzen do vězení na doživotí. V horším případě k trestu smrti popravením. Členky Pussy Riot oprávněně kritizující Putina se snaží odporem proti režimu spustit v Rusku revoluční změnu, jak samy uvedly.

Mladí Rusové nazývají dnešní mocné vládce mafií KGB + RPC (Putinova KGB v Kremlu + Kirillova Ruská pravoslavná církev RPC). Tedy pojem u nás nepříliš známý. Někdy také používají pojem čekisticko - popovská banda. Revoltu skupiny Pussy Riot pak mladí více a více vnímají jako politický boj proti této dvojhlavé mafii, která zcela ovládá Rusko.

Putin coby důstojník KGB sledoval západní cizince v Leningradu. Někteří skončili ve vězení možná i smrtí. Pak rekrutoval v 80. letech lidi, aby prováděli na Západě špionáž. Jeho místo KGB bylo v šedé vile na Angelikastrasse 4 Drážďany. Putinova úloha byla získat západní technologie a odhalovat tajné věci týkající se NATO.



 Rozsudek soudkyně Syrovové je sám trestným činem zneužití pravomoci

Na stránce :
a
je možné shlédnout šokující přímý přenos z vynášení rozsudku nad Pussy Riot.

foto z internetu http://newsru.com

Monstrproces jako z 50. let. Obnovená inkvizice. Skutečné soudní divadlo. Tříhodinové zdůvodňování rozsudku za banální přestupek spáchaný minutovou písničkou v kostele, který by obecní úřad vyřešil v krátkém přestupkovém řízení. Zcela odpovídá bolševicko totalitní zločinecké praxi a stojí za poslech. Kdo nemá čas to celé shlédnout, může číst jenom tento souhrn.


Soudkyně pozvala Ruskou státní televizi a při zahájení jednání se po ní ještě naléhavě sháněla. Kamery směly po 3 hodiny zabírat pouze spoutané obviněné ženy v železné skříni za neprůstřelným sklem a pak ostatní diváky kolem. Kamery však nesměly zabrat soudkyni a prokurátora. Takže za soudkyni tři hodiny mluvil pouze její skrytý hlas někde ze záhrobí ruské justice. Není těžké si domyslet, jak to celé agenti Státní bezpečnosti KGB, ovládající státní média, a kterým kdysi velel sám Putin, režírovali. Jako propagandistický a odstrašující film pro všechny obyvatele Ruska…


Trvalý záběr kamery na spoutané dívky a okolní diváky byl doplněn tříhodinovým monologem skryté soudkyně, která donekonečna a únavně opakovala moralizující fráze o rouhání v kostele (což ale není trestný čin a ani se to nestalo, proti Bohu nikdo nevystupoval, pouze proti bezcharakternosti církevního vůdce) a dále donekonečna opakovala justiční lež o údajném šíření nenávisti k sociální skupině obyvatel (což se nikdy nestalo, v písních nic takového nebylo). Toto všechno připomíná manýry středověku, počítaje v to i ten současný islámský. A také manýry KSČ a normalizačního Husákova Československa.


Dále soudkyně četla psychiatrické posudky, neboť vyšetřovatel policie přes organizovaný zločin Artem Rančenkov nařídil po zazpívání politické písničky všem dívkám nezákonné vyšetření psychiatrickým znalcem. A to u všech tří dívek stanovilo, jak jinak, poruchu osobnosti. Stejně jako to i našim lidem dělala StB u komunistických procesů v ČSSR a SSSR. Normální občan přeci nebude kritizovat prezidenta… Musel mít poruchu…


Protiteroristická policie za banální přestupek dívek provedla u nich doma také potupné a nezákonné domovní prohlídky. Při nich zabavila množství soukromých anebo intimních dokumentů o názorech a úvahách obviněných dívek, o jejich práci na počítači atd. Kdo takovou potupnou celodenní razii nezažil, neví co to je za hrůzu.


Soudkyně Syrovová zcela nepravdivě odsoudila obviněné dívky za údajnou nenávist k sociální skupině !  Přesně jako nepravdivě odsuzovaly komunistické soudy v 50. až 80. letech do vězení mnohé z nás za údajnou nenávist k dělnické třídě a socialistické společnosti. Jako Pussy Riot jsme i my přitom pouze kritizovali a zesměšňovali prezidenta Husáka a vládní komunisty. Jde o hrubé zneužití pravomoci soudkyně. Jde o zločin proti občanským a lidským právům. Zcela evidentně na vládní objednávku Kremlu a tedy prezidenta Putina. Sama toto rozhodnout nemohla.

Zpěvačky ve své punkové motlitbě nešířili žádnou nenávist k sociální skupině pravoslavných věřících, ale pouze kritizovali prezidenta Putina za zavírání opozice do vězení a pravoslavného patriarchu Kirilla za nemravnou kolaboraci s totalitním vládcem Putinem pošlapávajícím lidská práva a svobody občanů.

Důkazem neviny je text protestní modlitby “Bohorodičko, vyžeň Putina“ :

Bohorodičko, Panno, vyžeň Putina, ...Putina vyžeň, Putina vyžeň.
Klerici v černém, zlaté nárameníky, farníci se plazí, aby se klaněli.
Přelud svobody na nebesích, Gay přijde poslán v okovech na Sibiř.
Hlava KGB, jejich hlavní svatý, vede demonstranty do vězení v doprovodu eskorty.
Aby nejsvatějšího neurazili, musí ženy rodit a milovat.
Sračka, sračka, Boží sračka.
Bohorodičko, Panno, staň se feministkou, staň se feministkou, staň se feministkou, staň se feministkou.
Církevní chvála prohnilým lídrům, kříž nesoucí procesí z černých limuzín.
Do školy za tebou přichází kazatel, utíkej na hodinu a dones mu peníze!
Patriarcha Gunďaj věří v Putina, lepší by bylo, kdyby ten čubčí syn věřil v Boha.
Opasek Panny Marie masové protesty nenahradí, na demonstracích je Bohorodička s námi.

(* Gunďaj  - patriarcha Kirill vlastním jménem Vladimir Gunďajev
** během protiputinovských protestů byl v chrámu Krista spasitele vystaven opasek Panny Marie, ke kterému se přišly poklonit desítky tisíc lidí)


Byly provedeny tři posudky na píseň a pouze jeden z nich mylně tvrdí, že punková modlitba obsahuje důkazy o náboženské nenávisti. I laik vidí, že kromě drzejšího slovníku není v písni žádná nenávist k církvi. Naopak, je v ní kritika patriarchy za to, že nevěří v Boha. Obhájci vyjádřili pochybnosti o nestrannosti odborníků, kteří prováděli posudky, a požádali o výslech jednoho z autorů. Soudkyně Marina Syrovová návrh zamítla stejně jako většinu návrhů na svědky obhajoby, kteří byli přítomni samotné akci v katedrále. Povolila pouze svědky z řad věřících, kteří všichni shodně popsali svojí potupu a duševní bolest v katedrále. Justiční svévole v praxi.


Obsah písničky, kterou dívky zazpívaly, je z hlediska pravoslavné církve rouhačský, řekla Syrovová. Soud tedy dospěl k názoru, že obžalované, které zorganizovaly v chrámu veřejnou akci, spáchaly hrubé narušení veřejného pořádku motivované náboženskou nenávistí. Jednání obviněných prý nesplňuje kánony pravoslavné církve v církvi i mimo ni. Soudkyně zde vymyslela nový  trestný čin !


Soudkyně Marina Syrovová se prakticky zločinným způsobem zpronevěřila soudcovské nezávislosti a soudní spravedlnosti !  Její zločin musí být pojmenován včas, tedy hned !  Tato soudkyně se tak nejspíše sama stala zločincem, který bude jednou žalován u ruské policie a u soudní komory. Takový zločin by měl být pak i souzen a potrestán, jednoznačně vězením za zneužití pravomoci veřejné osoby.


Životopisy odsouzených dívek

Kdo čekal život nevzdělanců, kteří nevědí, co činí, bude překvapen.

Marija Aljochinová (24), syn 5 let

Čtyřiadvacetiletá studentka žurnalistiky je neoficiální mluvčí souzených dívek. Soudkyni Marině Syrovové vytrvale vzdoruje, vyslýchá svědky a pronáší plamenné proslovy, například o ruském trestním zákoníku. "Myslela jsem, že církev miluje všechny své děti. Nejen ty, které věří v Putina," prohlásila na začátku procesu. Před svým zatčením pracovala jako dobrovolnice pro hnutí Greenpeace a starala se o nemocné děti, sama má malého syna Filipa.

Jekatěrina Samucevičová (30)
Nejstarší a nejtišší z dívčího tria ve skleněné kleci. Devětadvacetiletá programátorka se zajímá o umění a vystudovala moskevskou Rodčenkovu školu fotografie a multimédií. Bojuje za práva homosexuálů, kteří v Rusku čelí značné diskriminaci. Právě u ní doma si Pussy Riot chystaly na svá veřejná vystoupení a vyráběly si kostýmy.


Naděžda Tolokonnikovová (22), dcera 4 roky
Dvaadvacetiletá studentka filozofie je obžalobou označována za "ďábelský mozek" Pussy Riot. Na začátku procesu se omluvila pravoslavným věřícím, které vystoupení v chrámu urazilo. Jejím manželem je Pjotr Verzilov, jeden ze zakladatelů umělecké skupiny Vojna. Mají spolu čtyřletou dceru, která si podle Verzilovova nyní kreslí obrázky, jak maminku buldozerem osvobozuje z vězení.   Zdroj: The Guardian


Snaha totalitní moci zlomit dívky ve vězení psychickým mučením

Rebelky jsou už pět měsíců ve vazbě, dvě z nich mají malé děti. 22-letá Naděžda má s manželem dceru Héru, 24-letá Marija vychovává syna Filipa. Kdo by se domníval, že dívky jsou při návštěvách ve vazbě ve styku se svými dětmi a rodinami, jako v normálně vyspělých zemích, tak NEJSOU! Žádné návštěvy! Krutý režim Putina jim nedovolil za 5 měsíců vidět své blízké a své malé děti ani v návštěvní místnosti vazby !  Manžel Naděždy mohl na první návštěvu až nyní během soudu po 5 měsících !  Za podmínek pro masové vrahy: "Dělilo nás sklo a mluvili jsme přes telefon, ale stejně to byla nádherná hodina a půl."



Obrovská odvaha dívek proti totalitnímu Ruskému státu

Závěrečná vystoupení punkerek u soudu se stala obžalobou Putinova režimu a také špiček mocné církve, k níž se bohužel hlásí dvě třetiny Rusů.

"Ukradli nám hlas. Odmítají nás vyslechnout. Slyšet znamená myslet... Naslouchejte nám a dovolte nám dialog se zemí, která je nejen Putinova, ale i naše," prohlásila nejmladší z obžalovaných, 22-letá Naděžda Tolokonnikovová. A připomněla výrok disidentského spisovatele Alexandra Solženicyna, autora hrůzného svědectví o Sovětském Svazu v knize SOUOSTROVÍ GULAG, že "Slovo rozbije i beton“.

Nebojíme se, vnitřní svoboda přetrvá, říkají dívky. O tom, co je v ruském vězení čeká, evidentně nemají potuchy. A soudkyni se proto celou dobu vysmívají. Její soud vůbec neuznávají jako legitimní. Hrozí jim však, že budou ve vězení nebo pak na svobodě napadeni, případně i zavražděni jako Anna Politkovská a mnoho dalších disidentů a novinářů před ní. Na ně si dnes už těžko někdo vzpomene. Jsou mrtví.

Největším šokem a důkazem obrovské odvahy i převahy nad ruskou říší je pak jejich odpověď na možnost prezidentské milosti od Putina: "O milost by měl požádat on nás!"


Podepište petice za osvobození tří politických vězeňkyň

petice Amnesty International Praha a Londýn (zatím 1.600 popisů)

mezinárodní petiční web (zatím 270 popisů)

petice moskevského rozhlasu zahájená předními umělci, (zatím 48.000 popisů)
(kolonka Род занятий znamená profesi, není nutná)

Podepsali také Paul McCartney, Sting, Madonna a Bjork.


Akce za osvobození Marie, Katky a Nadi

Karlovy Vary, úterý 21. srpna 2012 v 18 hodin,
„Bratrská pomoc“ Ruský konzulát, ul. Petra Velikého 18. Vraťte matky dětem !
Barevné kukly nebo transparenty vytvoří sami občané.
Email pište na : radnicnilisty@gmail.com

Bulharští aktivisté nazývající se Skupina lidí včera v noci na podporu Pussy Riot oblékli památník Rudé armády v centru Sofie do barevných kukel s nápisem "Všichni jsme Pussy Riot".

Každý z nás má nyní možnost vystřihnout barevnou kuklu s cedulkou Free Pussy Riot a umístit ji na jejich demonstrativní podporu na nejbližší sochu. Děje se tak i v dalších městech světa. Viz fotografie na:




Stránky Pussy Riot

jména v ruštině: Надежда Толоконникова, Мария Алехина, Екатерина Самуцевич

Pussy Riot

Pussy Riot – rozsudek

Osvoboďte Pussy Riot

vše o Pussy Riot na ruské wikipedii

facebook

my space

a
ruská právní agentura




Soudkyně, prokurátor a vyšetřovatel zneužili svojí pravomoc


soudkyně Marina Syrovová
Chamovničeský okresní soud města Moskvy
7. Rostovský per. 21, Chamovniky
119 121 Moskva
email pište na : hamovnichesky.msk@sudrf.ru
rusky:
cудья Марина Сырова
Хамовнический районный суд города Москвы
7-й Ростовский пер. 21,
119 121 Москва, Россия




Denis Popov, prokurátor Ústředního správního obvodu v Moskvě
Lva Tolstého 8 str. 1, Moskva 119 021
Email pište na : prokcao@mosproc.ru
rusky:
прокурор Денис Попов
Прокуратура Центрального административного округа Москвы 
ул. Льва Толстого, 8, стр.1
119 021, Москва, Россия

    

40-letý Denis Popov absolvoval právní akademii Ministerstva spravedlnosti, tedy vládní školu nikoli univerzitu. http://mk.tula.ru/news/n/18212/  Je více důvodů se domnívat, že vláda a její všemocná tajná služba vybírá na tuto státem sponzorovanou akademii osoby, které budou v budoucnu vládě více zavázáni, než absolventi nezávislých univerzit. Od 3. srpna je prvním náměstkem prokurátora Tulské oblasti – kraje. Velmi rychlá kariéra.

Podle majetkového přiznání za rok 2011 má prokurátor Denis Popov nejbohatší manželku v Moskevské prokuratuře. Jeho loňský příjem byl pouze hubených 760.000 rublů, zatímco u jeho manželky přesáhl 28 milionů rublů. Kromě toho Denis Popov přiznal motocykl Harley-Davidson, jako neobvyklou techniku pro prokurátorský sbor.



vyšetřovatel Artem Vladimírovič Rančenkov
narozen 16. 3. 1978 

    člen pravoslavné církve  

vyšetřovatel 2. oddělení SČ SU Hlavní vyšetřovací správy Ministerstva vnitra.
ГУМВД России по г. Москве
127994 г. Москва, ул. Петровка, д.38
email pište na : mos-police@yandex.ru


Vyšetřovatel, podplukovník justice Artem Vladimírovič Rančenkov se v procesu ukázal jako velký inkvizitor a obvinil dívky z porušení církevních předpisů, které však nejsou v Trestním zákoníku. Vložil pak do textu obžaloby jeho „ohromující“ slova o velkém spolčení zločinců v pravoslavném chrámu.

Vyšetřovatel byl nakonec za odměnu na dokončení vyšetřování důležité akce prezidenta Putina přeložen po 4 měsících a splněné práci  do vyšetřování odboru Ministerstva vnitra. Jeho úspěšný případ uvěznění tří žen, včetně dvou matek, nejspíše vejde do dějin státu. Podle jeho nesmyslných právních závěrů neměl na věc svůj názor a splnil jen přání Vladimír Vladimiroviče Putina.

Do textu obžaloby vložil slova "poškozovaly duchovní základ státu". Z čehož téměř všichni právníci - od ministra spravedlnosti Konovalova a veřejného ochránce práv Lukina uznali všechny myslitelná porušení zásad práva.


Co je ale nejzávažnějším zločinem – tento policista byl podjatý a nikomu to neoznámil !  Jeho zvláštní rozum s vysokým sebevědomím o nadzemské nedotknutelnosti jde tak daleko, že vyvěsil na dvou webových stránkách svůj životopis a všechny osobní údaje o sobě, včetně adresy, telefonu, soukromých zálib, sexuální orientace, náboženství, atd. atd. – prostě něco, co policejní vyšetřovatelé nikdy nedělají a chrání si rodinu a život. Něco, co může udělat jen naprostý hlupák, který snad ani neměl nikdy být policistou !

Zde jsou důkazy:
Weby jsme si archívovali, aby nemohly být v následujících dnech zcela smazány.

Pouze díky této jeho neuvěřitelné lidské hlouposti jsme studiem ruského internetu přišli na to, že ten člověk je věřící a jak jinak než jako příslušník pravoslavné církve. Tedy té, vůči níž byl spáchán onen trestný čin skupiny Pussy Riot, když ostře napadla samotného patriarchu pravoslavných věřících Kirilla v jeho pravoslavné katedrále. Ta je ostatně i pravoslavného policisty Rančenkova. V trestní věci obviněných členek Pussy Riot jsou poškozenými: 1) Putin,  2) Kirill,  3) Pravoslavná církev Ruska,  4) tři pravoslavní svědci, kteří u soudu dosvědčili své duševní trauma.


Vyšetřovatel byl tedy naprosto trestuhodným způsobem podjatý! Stejně, jako když komunističtí estébáci vyšetřovali naše pobuřování proti komunistické politice a kvalifikovali ho právně potom jako komunisté coby trestný čin, jenž skočil soudem a vězením. Místo, aby se Rančenkov případu vzdal, o podjatosti pomlčel. A jako policejní zločinec dotáhl celé vyšetřování až před soud, kde pak pachatelky skutku skončily ve vězení. Tím se vysvětlují jeho trvale konfliktní postoje k obviněným.  

Co víc k takovým sovětským, Stalinským a Putinovským metodám říct, než odporné, zločinné a zavrženíhodné…

Nyní už lze věřit i tomu, že si s poškozenými Putinem a Kirillem tento policista klidně volal a domlouval s nimi společné policejní postupy vůči v této trestní věci. Jejich neuvěřitelné sebevědomí takové postupy totiž zcela bez rozpaků umožňují…

Případ musíme všichni sledovat a bojovat za propuštění politických vězeňkyň Pussy Riot. Zvláště Češi, kteří stejné policejní zločiny zažili na vlastní kůži celých 42 let. Každý dobrý nápad uvítáme, stejně tak každou pomoc v těžkém úsilí. Děkujeme.


Výbor na odhalování komunistického teroru o.s., dokumentační sekce
mluvčí Jiří Kubík, IČO: 22896422
V Praze dne 19. srpna 2012

15.12.13

Fasistka Dvorska se podivuje  ze krestan muze kandidovat  ve volbach v CR.  A brani vladu estebaka kterou Lidovci rozbijeji.  Kez by kazdy jako lidovci  rozbijeli jakokoliv vladu v ktere sedi estebacka a komunisticka verbez !!

6.10.13

Jak jsem priletel poprve do Ceskoslovenska (napsano uz ani nepamatuji kdy. ,,,,,,

Tak se pomalu blížila doba, kdy jsem měl poprvé vidět své kamarády po dvanácti letech, psychicky vyrovnán, žádný alkoholik, abstinent, očekával jsem, že tou změnou prošli moji kamarádi taky. S mámou, když odlétala zpět do Čech, jsem se na letišti v Sydney rozloučil se slzami přesto, že jsem za pár týdnu letěl za ní. Ale to jsme brečeli radostí, že se s ní projdu po kolonádě, jak jsem jí slíbil. A nastaly problémy, kde koupit letenku. Jana již pracovala jako letuška, tak jsem ji měl zpáteční za 170 dolarů, což byl pakatel. Qantasem jsem nakonec neletěl, jen do Sigapuru. A pak jsem strávil hodiny hrůzy. S ČSA.

Posledních pár noci jsem nemohl spát. Zaplatil jsem si let s ČSA, abych pomohl trošičku československé ekonomii. Zdálo se mi o okamžiku, jak poprvé šlápnu na svou rodnou zemi, teda na rodný asfalt na Ruzyni. Konečně jsem sedl v Sydney do jumba Qantasu a vydal se po dvanácti letech domů. Do Singapuru jsme letěli bez problémů, australské letušky se usmívaly, po zjištění, že jsem Jany táta, se usmívaly ještě víc. Dvě ji znaly, po několika minutách jsem znal i pilota. Lehce jsme se snesli v Singapuru, dvě hodinky mně přišly vhod, chtěl jsem koupit něco v Duty Free, což jsem udělal. Nastupuji harmonikou do letadla ČSA a zděsil jsem se, když jsem zjistil, jak je to letadlo malé a hlavně, co je to za letadlo. TU 154.

Přivítaly nás české letušky, říkal jsem si, to už jsem tak trochu na českém území. Byl jsem. Seděl jsem vpředu, rozhrnul se červený závěs, tmavě rudý a objevil se pilot, který měl nasazeny sluchátka. Velké, hliníkové, strašidelné. Zavazadlo se mi jen tak vešlo do prostoru k tomu určeného, já se taky vecpal do sedačky, která mně připadala jako sedačka v autobusu. Rozdíl byl v tom, že ta z autobusu byla větší a pohodlnější. Letadlo se zaplnilo, klimatizace začala pracovat. Předtím tam bylo jak v peci ohnivé.

Koukám, z klimatizace se valí něco jak z dýmovnice a během pár minut od výšky metr a půl nahoru nebylo nic vidět. Suchá pára. Hned jsem začal točit video. Postavil jsem se, bylo to jak v mlze na Mostecku. Skrčil jsem se, viděl jsem bezhlavé lidi. Připoutat se. Letadlo se začalo třást, pára zmizla a my vyrazili do vzduchu jako raketa. Koukal jsem, když jsem šel na záchod, jak se tváří cizinci. Většinou se za letu drželi za ruce a připoutáni, asi čekali na boží soud.

Letušky byly tlusté, odporné a nepřátelské. A věčně kouřily vedle záchodu. Když jsem se odvážil, jen tak jakoby nic na své cestě na záchodovou mísu špitnout, že bych si dal štamprdli na uklidněnou, odsekly mně, že se to musí ale platit. Zaplatím, žádný problém, sednu zpátky do sedačky, koukám do pilotní kabiny, jedna letuška nalévá z flašky frťan pilotovi, ten to do sebe kopl a já se šel zase postavit do fronty na záchod a při té příležitosti jsem pokorně urgoval svou objednávku, frťana něčeho českého. Ty mne sjely, ale asi po hodině mně donesla jedna z těch protekčních dcerušek becherovku. Vše mi připadalo jako podlouhlé šapitó, pár řad za mnou lidi zpívali československou hymnu a to jsme ještě ani nepřistáli v Kuala Lumpur.

Češi byli chytří, nakoupili si v Sydney na letišti chlast, někteří lítali za totality do Československa jako by se nechumelilo, tak znali poměry na palubě letadel ČSA. Já jsem za dvacet sedm hodin letu vypil tři skleničky becherovky, za prvé jsem byl, dá se říc, abstinent a za druhé jsem chtěl políbit rodnou zemí naprosto střízlivý. Z Kuala Lumpur jsme letěli do Bombay. Z Bombay do Abbu Dhabi. Z Abbu Dhabi do Prahy. Srdce mi bušilo. Češi řvali: Jááá ti ho tam našroubuju, jááá ti ho tam dááám. Začal jsem zase opět v letadle natáčet na video, letuška přilítla, že se to nesmí. Co se nesmí? Dělat video, tak jsem ji poslal do prdele. A ještě jsem dodal, že bych ji honil bičem, aby zhubla a nebyla líná. Pohrdavě se usmála a posledních pět hodin jsem nedostal ani kafe.

A začali jsme pozvolna klesat, oči mi vlhly, já se doopravdy vracel po dlouhé době domů. Letadlo přistálo, divím se, že se nerozlomilo na dvě půlky, odpoutat, sbalit tašku a sejdu se schodů a zhluboka dýchám vzduch na Ruzyni. Byl nakyslý, smíšený z výpary spálených pohonných hmot. Slunce vidět nebylo, to jsem neviděl ani jednou za pět týdnů. Pořád bylo schované za oparem.

Když máma odlétala ze Sydney, řekl jsem jí, aby na mne čekala až ve Varech u Centrálu, kam přijedu z karlovarského letiště. V letence jsem měl i let z Prahy do Varů. Byl jsem rád, že na mne nikdo v Praze nečeká, chtěl jsem si užít první okamžiky po mém návratu sám.

Přistáli jsme s několikahodinovým zpožděním a já se bál, že mně moje letadlo do Varů odletí. Čekáme na zavazadla, moc jsem toho neměl, džíny, teplou budu, svetry, trička, Reebok-tenisky. Ostatní Češi byli ověšeni zlatem, ožralí, vítali je příbuzní a kamarádi. Již z dálky volali: Dneska to roztočíme, konečně se napiješ pořádnýho piva a rumu. Odbaven, šlo to rychle, (stálo mě to jen jednu krabičku cigaret) utíkám k domácím linkám s nadějí, že se letadlo porouchalo a ještě tam je.

Narychlo si měním padesát dolarů, abych měl na autobus, nebo na taxíka na karlovarském letišti. Později zjišťuji, že mě okradli přesně o polovinu. Utíkám, zastaví mne nějaký major v kabátu, stejný materiál jako měli esenbáci, všechno na rentgen. Dám tam moji tašku a pod rentgenem různé dráty z příslušenství ke kameře. Další tlusťoch s hodnosti kapitána říká: Prohledat! Že mě osahávali jako teplouši, bych přežil, měl jsem strach, jestli tam ještě je letadlo. Bylo a čekalo na mne. V letadle seděl jeden starý pan, který na mne začal mluvit nejdřív německy, pak anglicky. Když mi říkal, že je Čechoameričan a že lítá každý rok do Prahy, odkud ho vozí mikrobusem do Jáchymova, do lázní, ale mikrobus je rozbitý již tři měsíce, tak jsem mu nabídl, že můžeme mluvit česky. Ožil. Byl zděšen z malého letadla, asi pro 15 lidí, na každém křídle jedna malá turbína. Ty se podařilo nahodit, až když přijel ruský náklaďák s ohromnou bednou a z té připojili kabely k letadlu. Z agregátů se kouřilo, z výfuků se valil černý dým. Když se podařilo nastartovat agregát startovalo se. Celé se to nějak třáslo, letuška, která byla nejenom krásná a milá, byla taky hodně vysoká a pořád chodila mírně sehnutá. Byla trochu výšší než strop téhle létající hrůzy.

Čechoameričan přestal mluvit, já taky. Letěli jsme asi 15 minut, já zavřené oči, jako na lochnesce, když jsem byl malý kluk. Občas jsem je otevřel, ale moc toho vidět z okýnka nebylo, jen oranžový opar, sem tam pole nebo kus lesa. O Čechoameričana jsem měl strach, aby tu hrůzu přežil. Přežili jsme oba dva a přistáli ve Varech. Máma samozřejmě o mém příletu, teda o dni, kdy přiletím, řekla sousedce, která to řekla další sousedce a známou tamtamovou cestou to věděly celý Vary. Koukám z letadla a vidím mého kamaráda Vráťu Riedla a vedle něho v přátelském rozhovoru v esenbáckém kabátě estébák, který mě vyšetřoval za doby Charty před mým vystěhováním v 77. a v 78. roce. Zemi jsem nepolíbil ani v Praze, ani ve Varech. Pořád jsem byl trochu naštvanej na první setkání se svou domovinou, okraden, přílet se zpožděním, kyselý vzduch. Vráťa mě vítá, koukám na estébáka, ten mě taky vítá, Vráťa říká, že je dobrej, že může dělat ochranku letiště beze zbraně. To jsou věci, estébák mě podává ruku a říká, vítej doma. Ruku jsem si otřel, sedli jsme si do městského autobusu, který byl přistaven k letu Praha - Karlovy Vary, ptám se, kolik stojí jízdenka. Jeli jsme jen dva a řidič, který říká, nech to, vyrovnáme se ve Smícháči, dlužíš mi pivo. Potěšilo mě to, seznámil jsem se tak z českým kapitalismem. Jedeme dolů po Pražské a já poznával každý strom, domy s odpadlou omítkou se mi zdály krásné, Imperial záhalem do zvláštního oparu, cítil jsem se báječně. Vráťa mi říká, když mě viděl s mýma červenýma očima, napůl slzy, napůl prach, jak se cítím. Těšil jsem se na mámu. Na všechny a na všechno. Zpátky v krásných Varech.

Asi tři sta metrů od konečné u Centrálu, kde na mne čekala máma, jsem řekl šoférovi, aby zastavil, že to dojdeme. Musel jsem z autobusu ven, smrděla tam nafta a já se taky chtěl něčeho dotknout, abych se přesvědčil, že jsem doma. Z dálky jsem viděl, jak autobus u Centrálu nezastavil a vrací se zpět. Pak vidím mámu, která se dohaduje s pár lidmi, my se blížili, máma mě poznala, já poznal kamarády, všichni vypadali stejně jako před dvanácti lety, někteří dlouhé vlasy, někteří pejzy, jako máničky z Jugoslávie. Všichni muzikanti, trochu zestárlí. Ale pořád fajn, tihle patřili mezi mé lepší známé a byl jsem rád, že mě přišli přivítat. Vráťa okamžitě prohlásil, že bychom si mohli dát jedno, máma okamžitě protestovala, že se musím nejdřív najíst.

Když jsme šli domů Ondřejskou ulici, koukalo z oken pár starých drben, které si neodpustili poznámky: A ty jsi se rozved? A proč? A prej žiješ na nějakým ostrově s

nějakou Indiánkou. Nové drbny jsem neznal, ale máma mě předem upozornila, s kterou se mám bavit přátelsky a které mám říci, co je Vám do toho babo. Přišli jsme do bytu a já si připadal, jako bych byl na dlouhé dovolené, nebo se vrátil z kriminálu. Všechno stejné, pořád jsem koukal, podíval jsem se z okna a máma mně připravila oběd. A jen se pořád ptala, jestli mi chutná. Chutnalo mi moc. Nikdy mi nic tak nechutnalo dobře, jako svíčková, kterou máma uvařila.

Za chvíli jsem poznal, že není vyhnutí a musím s kluky na pivo. Máma mě hned varovala, abych se neožral a nezačal zase chlastat.....

22.8.13


Dnes si připomínáme 45. výročí invaze vojsk Varšavského paktu do Československa. Na mnoha místech probíhají vzpomínkové akce. Ta asi největší u budovy rozhlasu, kde se tehdy skutečně bojovalo. Jak známo, agresi se tehdy postavili pouze stateční jedinci. Státní moc rezignovala. V důsledku toho po srpnu 1968 následovalo smutné a otupující období komunistické normalizace.
Měli bychom si uvědomit – a je to poučení z dějin -ať už jde o Mnichov nebo invazi „spřátelených armád“ , že vždy stojí za to bojovat, nehrbit se před diktaturou a zlem. Složit ruce do klína a říci, že se nedá nic dělat….. to má za následek úpadek země a rozklad celé společnosti. Následky takové rezignace jsou patrné po generace.   Vzpomeňme v těchto dnech na ty, co padli, na ty, kteří tehdy řekli rozhodné ne a pokusme se jednat jako oni.